Od Sliezského domu Velickým údolím

Sraz s horským vůdcem máme v Tatranské Poliance na parkovišti, odkud jedeme autem až do šestnácti set metrů nad mořem ke Sliezskému domu. Za tuhle cestu musíme zaplatit dalších 15 eur nahoru a 15 eur dolů (5 euro na osobu včetně horského vůdce).

Na parkovišti ještě vyfasujeme mačky a cepín (sedák a helmu máme vlastní) a o půl sedmé ráno už vyrážíme vstříc Velickému údolí. Cesta vede nejprve po turistické zelené značce. Asi po 45 minutách chůze odbočujeme z vyznačené trasy a vydáváme se po kamenném poli doleva směrem k úbočí. Cestou narážíme na první pozůstatky sněhu, který je dost mokrý a klouže. Mačky ale zatím potřeba nejsou, ty využijeme až při sestupu.

Opět výstup po kamenech, kousek po sněhu a zase kameny. Dáváme první pauzu na doplnění tekutin a konečně i snídani, kterou jsme ráno o půl šesté odbyli jedním banánem. Pokračujeme vzhůru. S nastoupanými metry a se sluncem v zádech postupně odkládáme i oblečení. Po nějaké době, kterou nedokážu odhadnout, jak dlouho trvala, konečně přichází čas na to, na co jsme se celou dobu těšili. Vytahujeme sedáky, helmy a navazujeme se na lano. První vůdce Ján, já, jako nejlehčí člen výpravy, jsem uprostřed, a poslední Tom.

Gipsyho ferratou na Tetmajerovo sedlo

Nyní musíme vyšplhat komínem, tzv. Gipsyho ferratou, nahoru. Protože máme zkušenosti s lezením na umělé stěně a trochu i na skalách, není to pro nás nic obtížného. Cesta se pode stupnice horolezecké obtížnosti UIAA klasifikuje jako II-III. Navíc je zde hodně železných kramlí, které cestu nahoru výrazně ulehčují.

Navázaní na lano pokračujeme vzhůru až na Tetmajerovo sedlo. Dosud za sebou máme asi 3 hodiny cesty a celkem s údivem zjišťujeme, že náš čeká už jen asi 45 minut po hřebeni na vrchol. Posilňujeme se další svačinou, což u mě znamená balíček gumových medvídků. A jak už je u našich výstupů zvykem, začíná se zatahovat a půlka Tater se schovává do mraků. Nevadí, na vrcholové fotky v bílé mlze jsme už zvyklí.

Až na vrchol Československa

Poslední část cesty je nejzábavnější. Lezeme po hřebeni po velkých ostrých kamenech. Po levé i pravé straně hora prudce klesá dolů odhadem tak 200 metrů. Stále jsme ale navázaní na laně, takže není důvod pro obavy ze spadnutí. Po půlhodině už vidíme vrcholový kříž a za dalších 15 minut jsme tam. Na Gerlachu. Jsme na nejvyšší hoře Slovenska, kam se chtěli podívat už naši prarodiče, ale neměli tu možnost. My ji máme a já jsem za to nesmírně vděčná.

Následuje pár povinných vrcholových fotek, rychlá svačina a po 20 minutách už začínáme balit věci a chystáme se na sestup.

Na sestup raději mačky a cepín

Sestupujeme Batizovským žlabem a Batizovskou próbou. Žlab je stále pod sněhem, takže musíme nasadit mačky, které si celou cestu neseme v batohu.

Tady se projevuje naše ne moc vhodně zvolená obuv – nízké pohorky. Mačky na nich špatně drží, ale hlavně máme sníh až pod ponožkama. V tuhle chvíli jsme už kompletně v mraku, takže oblékám bundu a jsem ráda i za zimní rukavice, které jsem si ještě dole v Liptovském Mikuláši koupila.

Cesta dolů se zdá nekonečná, asi jako u všech sestupů. Sníh je dost mokrý a klouže, takže využíváme i cepín, kterým se přidržujeme ve svahu. V jednu chvíli Tomovi podjede noha a on sjede asi 2 metry dolů. Protože jsme navázaní na laně, stačí strhnout i mě. Všechny nás zachytí vůdce Ján, který jde poslední, ale já si v tu chvíli uvědomím, že vydat se touhle trasou bez dostatečného vybavení by mohlo být dost hazardní. Ve sněžném horském terénu se máme ještě co učit.

Hory, plesa, slunce a svišti

Na konci sněhového pole konečně sundáváme mačky, helmy, odvazujeme se z lana a uklízíme úvazek do batohu. Už ve slunečném poledni sestupujeme k Batizovskému plesu a cestou potkáváme i místní obyvatele – sviště. Bunda, mikina i termotričko jdou postupně dolů a už si naplno užíváme horského léta. U plesa se napojujeme na Tatranskou magistrálu a asi po hodině a půl jsme zpět u Sliezského domu.

Je před třetí odpoledne, takže jdeme do hotelu na zaslouženou kávu (kterou tu mimochodem mají fakt výbornou!). Pak už nezbývá než nasednout do auta a dopravit se zpět dolů na parkoviště, kde se naše cesty s horským vůdcem rozcházejí.

Pokud zamíříte do Julských Alp, výstup na Mangart je rozhodně jedním z výletů, který byste neměli vynechat. Se svými 2679 m n. m je Mangart hned po Triglavu a Škrlatici třetí nejvyšší horou Slovinska. Zároveň se pyšní nejvýše položenou silnicí v zemi, neboť do Mangartského sedla, které leží ve výšce dvou kilometrů, se lze dostat autem nebo na motorce. Majestátná hora tak láká nejen zkušené horolezce, ale i rodiny s dětmi či motorkáře, kteří se sem jedou kochat překrásnými výhledy.

Ferrata Via Italiana pro odvážné

Hned na pod svahy Mangartského sedla se vine překrásná ferrata Via Italia. Pokud tedy máte rádi zajištěné cesty, můžete svůj výstup na vrchol začít právě tady. Jde o ferratu obtížnosti C/D, která je po celé délce dobře zajištěna. Nechoďte sem, pokud nemáte s ferratami zkušenosti nebo vám nedělají dobře výšky. Samotná cesta trvá přibližně hodinu a půl, na přístup a sestup počítejte další dvě hodiny. Celkem si tedy na italskou ferratu nechejte tři a půl hodiny.

Ferrata není součástí vrcholového výstupu na Mangart, není tedy nutné ji při výstupu na horu absolvovat. Pokud ale máte rádi trochu adrenalinu a překrásné výhledy, určitě sem zamiřte.

Nástup na ferratu je celkem schovaný, z Mangartského sedla musíte sejít dolů pod kolmou severní stěnu, kde zajištěná cesta začíná. Z asfaltové cesty na Mangartském sedle se vydejte stejnou cestou jako všichni, co míří na vrcholek. Za horou Travnik těsně před Malim Mangartem pak hledejte odbočku doleva směr Bivacco Nogaraa. Nyní vás čeká asi hodinový sestup dolů po značené cestě. Asi za půlkou sestupu k chatě vede vpravo pěšina k nástupové stěně.

Samotná ferrata Via Italiana pak vede kolmo vzhůru po severní stěně hory. Nad hlavou tak budete mít majestátný vrcholek Mangartu a pod nohama překrásná jezera Fusine. Zajištěná cesta končí v sedle mezi Malým a Velkým Mangartem. Nyní máte tři možnosti. Buďto můžete pokračovat svůj výstup na Mangart normální italskou cestou, vydat se odbočkou na Via Slovenia a zdolat Mangart slovinskou ferratou, nebo se vrátit pěšinou zpět k silnici.

Ferrata Via Slovenia na vrchol Mangartu

Na vrcholek samotného Mangartu pak vedou dvě cesty: zajištěná cesta Via Slovenia, tedy ferrata ze slovinské strany, nebo normální cesta Via Normale přes italskou severní stěnu.

Via Slovenia je feratta v západní stěně Mangartu obtížnosti C a cesta nahoru trvá přibližně 3 hodiny. Místa jsou zde často velmi exponovaná a někdy nepříliš dobře zajištěná, ferattový set i s helmou je proto nutností! Nástup na ferratu od horního parkoviště na Mangartském sedle vám zabere dalších asi 30 minut. Opět se vydáte pěšinkou směr Malý Mangart, tentokrát ale neodbočíte před horou doleva, ale budete pokračovat dalších asi 200 metrů až k velkému kameni s červenou šipkou Slovenska Pot (slovinská cesta). Zdoláte dalších pár desítek metrů k západní stěně hory, kde už vás v široké puklině čeká samotná ferrata.

My jsme se sem vypravili v červenci a bohužel schytali ne příliš dobré počasí. Den před naším výstupem napadl čerstvý sníh a celá cesta tak byla zledovatělá a namrzlá. Navíc foukal velmi studený vítr a z výhledů na okolí taky nic nebylo. Po namáhavém tříhodinovém výstupu se ale na vrcholku počasí přeci jen trochu umoudřilo a mezi roztrhanými mraky jsme si tak mohli alespoň na chvíli užít vrcholové výhledy.

Normální cesta na Mangart bez ferratového setu

Bez vybavení se pak nahoru dostanete normální cestou Via Normale, která se vine italskou částí hory. Tato cesta souží zároveň jako sestupová cesta pro slovinskou ferratu. Ani tady ale nepřeceňujte svoje síly, jedná se o poměrně zdlouhavé lezení po řetězech a asi v polovině cesty je potřeba přejít kamenité pole, kde se po velkou část roku drží sníh.

Poprvé, když jsme se pokusili o výstup na Mangart normální cestou, jsme právě u sněhového pole, které se prudce svažuje dolů a končí kolmým srázem, otočili svou cestu zpět a zdolání vrcholu odložili na další rok. Pokud nemáte opravdu pevné protiskluzové boty a v ideálním případě i mačky, nedoporučovala bych zasněženým polem pokračovat dál. Pokud se ale na Mangart vydáte v pozdějších letních měsících, měla by cesta být bez problémů schůdná.

Mangart je bezesporu jedna z nejkrásnějších hor slovinských Julských Alp. Zajímavých míst k navštívení ale naleznete v okolí Triglavského národního parku mnohem více. Pár tipů, kam v okolí řeky Soči vyrazit, jsem sepsala v tomto článku. Nebo mrkněte na web Objevuj -Slovinsko.cz, kde je spousta informací o celé zemi. Byli jste už někdy ve Slovinsku? A kde se vám nejvíce líbilo? Dejte mi vědět do komentářů, ať se můžu inspirovat pro naši další cestu!

Slovinsko už dávno není jen tou zemí, kterou se projíždí na rodinnou dovolenou do Chorvatska. Stále více Čechů si jej oblíbilo pro jeho nádhernou přírodu, malebné vesničky a pohostinnost zdejších lidí. Poprvé jsem ve Slovinsku byla někdy ve 12 letech a už v té době jsem věděla, že se sem jednou budu chtít vrátit. A tak posledních pár let sem každé léto alespoň na pár dní zamíříme. A protože milujeme hory, naším nejoblíbenějším výchozím místem pro výlety je Bovec, horské městečko v údolí smaragdové řeky Soča a vysokých vápencových štítů okolních Julských Alp a Triglavského národního parku.

Řeka Soča je často hlavním lákadlem, proč zamířit v Julských Alpách více na západ mimo hlavní turistický ruch v okolí Bledského jezera. Soča vyvěrá ve skalách pár kilometrů od městečka Trenta, které je od Bovce vzdálené asi 25 kilometrů. Auto můžete nechat na bezplatném parkovišti u chaty Koča při Izviru Soče.

K prameni řeky je to procházka maximálně na hodinu tam i zpět, ale pozor, pevné boty s sebou! Posledních 50 metrů vás čekají skály a řetězy místy na exponovaných skalách. Samotný průzračný pramen řeky, která vyvěrá z pukliny mezi dvěma skalními deskami, ale stojí za to.

Pokud vás šplhání po skalách neoslovuje a chcete si raději užít výhledy na klidnou řeku, můžete se projít podél Soči Trenským údolím. Kolem celé řeky vede turistická cesta, která se klikatí přes dřevěné mostky z jedné strany na druhou. Na každém kroku je navíc i odstavné parkoviště, příležitostí na fotku je tedy nespočet.

Pokud ale chcete spatřit Soču v celé své smaragdové kráse, doporučuji přesnout se více na jih, kde už řeka nabírá větší proud. Nejkrásnější výhledy, které jsme doposud objevili (kdo ví, možná příště narazíme na krásnější), jsou po cestě od Napoleonova mostu k vodopádu Kozljak.

Napoleonův most, který spojuje levý a pravý běh řeky v nejužším místě soutěsky, se nachází v městečku Kobarid, které leží asi 20 kilometrů od Bovce směrem na jih. Starý kamenný most zde byl postaven v roce 1750 na počest Napoleonových jednotek, které tu procházely směrem k průsmyku Predel. Během první světové byl ale vyhozen do povětří a svou úlohu sehrál i během partizánských bojů za druhé války. Dneska je most opět postaven a vede pře něj malá silnička, kterou se dostanete na parkoviště – výchozí bod další procházky.

Vodopády Kozjak, Virje a Boka

Ze zmíněného parkoviště asi sto metrů nad Napoleonovým mostem začíná krásná procházka k jednomu z mnoha vodopádů, které ve Slovinsku najdete – slap Kozjak. Oproti ostatním vodopádům je zajímavý tím, že vytéká uprostřed jeskyně. Jeho nevýhodou je ale to, že parkoviště je tu placené (1,5 eura na hodinu) a k vodopádu se navíc platí vstupné (4 eura dospělý, 2 eura dítě).

Každopádně už samotná cesta k němu za těch pár desítek korun stojí. Právě tady totiž najdete podle mě ty nejhezčí výhledy na řeku Soča. Cesta od parkoviště k vodopádu trvá asi 30 minut, se zastávkama na focení (a že jich bude několik) počítejte s cestou tak na dvě hodiny.

Vodopád Virje

Dalším vodopádem, který byste při návštěvě Bovce neměli nechat, je slap Virje, široký vodopád s jezírkem, kde se dá i vykoupat. K vodopádu vede příjemná asi 3kilometrová procházka přímo z centra Bovce, případně můžete auto nechat na parkovišti pod lanovkou na Kanin a vyrazit odkud. Vstup k vodopádu je bezplatný a s sebou si určitě kromě foťáku nezapomeňte i plavky. Nečekejte ale koupání jako na Riviéře, voda mívá „příjemných“ 8 stupňů.

Vodopád Boka

V neposlední řadě si pak nenechte jít slap Boka, který je se svými 106 metry největším vodopádem ve Slovinsku. Nachází se asi 5 kilometrů jižně od Bovce a prohlédnout si ho můžete zdálky už ze silnice. Pokud ale toužíte po trochu lepším výhledu, po asi 20 minutách cesty lesem do kopce se dostanete na první vyhlídku. Pokud máte dobré boty (a nohy), můžete se vyšplhat ještě o něco výš na vyhlídku číslo dvě, odkud je výhled o něco hezčí.

Stejně jako na Virje, ani k vodopádu Boka neplatíte vstupné a parkoviště u silnice před mostem je také bezplatné (jen pozor, v odpoledních hodinách nemusíte najít místo).

Mangartské sedlo a via ferrata na vrchol Mangartu

Za dokonalými výhledy na celý Triglavský národní park a italské Alpy se vydejte na Mangart, třetí nejvyšší horu Slovinska s nadmořskou výškou 2679 metrů. Zajímavostí je, že zde leží nejvýše položená silnice ve Slovinsku, takže se autem můžete dostat do výšky nad dva tisíce metrů. Cesta je sjízdná pro všechna motorová vozidla, klikatá úzká silnice ale vyžaduje určitý řidičský um. Protože nahoru vede jen jedna cesta, je potřeba se vyhýbat protijedoucím vozidlům nad poměrně příkrými srázy.

Protože se Mangart nachází na území Triglavského národního parku, je potřeba zaplatit před vjezdem nahoru poplatek 5 euro za vozidlo. Auto pak můžete nechat na parkovišti pod chatou Koča pod Mangartom nebo vyjet ještě o něco výš až na konec Mangartského sedla, kde vás čekají dechberoucí výhledy.

Mangartské sedlo je pak výchozím bodem pro zdolání samotného vrcholku hory, kam se můžete dostat dvěma cestami: normálkou z italské strany nebo ferratou ze slovinské strany. Via Slovenia je feratta v západní stěně Mangartu obtížnosti C a cesta nahoru trvá přibližně 3 hodiny. Místa jsou zde často velmi exponovaná a místy nepříliš dobře zajištěná, ferattový set i s helmou je proto nutností! Bez vybavení se pak nahoru dostanete normální cestou, která se vine italskou částí hory. Ani tady ale nepřeceňujte svoje síly, jedná se o poměrně zdlouhavé lezení po řetězech a občas i po sněhových polích (my jsme na Mangartu potkali sníh dvakrát v červenci).

Na Mangartu se nachází také krásná ferrata Via Italiana, která rozhodně stojí za to! O mangartských ferratách jsem sepsala samostatný podrobnější článek.

Koupačka za hranicemi v Lago del Predil

Tohle krásné ledovcové jezero se nachází jen asi kilometr od hranic s Itálií. Z Bovce se sem dostanete přes sedlo Predil a budete pokračovat až nahoru ke státním hranicím. Po cestě nahoru si můžete zastavit na několika odpočívadlech, odkud jsou krásná panoramata a výhledy na celý Triglavský národní park. Hned za hranicemi Itálie se pak nachází pevnost Batteria di Sella Predil, která dříve sloužila jako vojenský bunkr. Pevnost je volně přístupná, takže si ji můžete celou prolézt a vyšplhat se třeba až na střechu.

Pak už stačí sjet pár serpentin a jste u vody. U jezera se dá bezplatně zaparkovat a přímo na pláži si užít piknik s krásnými výhledy. Koupání v jezeru je spíš pro otužilejší, pokud ale chytnete slunečné počasí jako my, udělat pár temp a vrátit se zpět na břeh by neměl být problém pro nikoho. Navíc, voda je krásně čistá a byl by hřích nesmočit si v ní alespoň nohy. Na protějším břehu se pak nachází placená pláž a můžete si zde půjčit i lodičky.

Vojenské pevnosti a bunkry

Okolí Bovce hrálo v historii několikrát důležitou roli, protože se nachází v místech, kde dříve vedla hranice Habsburské monarchie a později Jugoslávie. Celé údolí je proto poseto vojenským bunkry a pevnostmi, které sloužily jako strategické cíle v obou světových válkách (a některé ještě dřív).

Kromě výše zmíněné pevnosti Sella Predil můžete navštívit také Kluže, pevnost asi 5 kilometrů od Bovce směrem k vesnici Log pod Mangartom. Je jedinou zachovalou z tzv. „Korutanských pevností“ a jednou z mála udržovaných pevností vůbec. Protože se nachází na strategickém místě, nad 70metrovou roklí řeky Koritnica, není divu, že bylo toto místo vojensky využíváno už v době Římanů.

Hned naproti pevnosti se nachází jeskyně, a pokud budete pokračovat asi 300 metrů vpravo od ní podél skalní stěny, dostanete se k 116 metrů dlouhému vojenskému tunelu vybudovanému přímo ve skále. Vojenský tunel je volně dostupný a při návštěvě v něm si budete připadat jako ve válečném filmu.

Pokud budete mít dostatek času a energie, doporučuji pokračovat tunelem dozadu a vyšplhat se až na další pevnost Hermann, která dříve sloužila jako strategický bod pro kontrolu celého údolí. Cesta k pevnosti Hermann trvá asi 45 minut, dolů to jde pak o něco rychleji. S sebou doporučuji pevné boty, ať si můžete bývalý vojenský objekt prošmejdit doslova od střechy po sklep.

Nezapomenutelné výhledy ze Svinjaku

Špička Svinjaku, přezdívaná bovecký Matterhorn, tyčící se nad Bovcem je viditelná snad z každé části údolí a přímo vyzývá ke svému zdolání. Cesta nahoru trvá přibližně 3 hodiny a výstup je to každopádně „svinjacký“. Výchozím bodem je vesnice Kal Koritnica, která leží asi 5 kilometrů od Bovce. Auto lze nechat na malém štěrkovém parkovišti na kraji vesnice a pak už vás čeká jen tříhodinové stoupání, které se zdá, že nemá konce. Po nastoupaném převýšení asi 1200 metrů vás však na vrcholku čekají zasloužené výhledy na celé údolí.

Doporučuji vyrazit na vcholek brzy z rána, během poledne (především v letních měsících) byste se při cestě nahoru mohli dost zapotit. My jsme vyrazili v 6 ráno z parkoviště a na vrcholek dorazili v 9 hodin. Ideální čas na zaslouženou vrcholovou snídani a posilnění před sestupem, který byl možná náročnější, než cesta nahoru. Alespoň moje kolena mi to připomínala ještě následující týden.

Slovinsko toho nabízí samozřejmě mnohem víc. Od poklidných jezer Bled a Bohinj přes prosluněné vinice po jedinečnou atmosféru města Ljubljana. Spoustu informací o celém Slovinsku najdete například na stránkách Objevuj-Slovinsko.cz. A co vy, byli jste někdy ve Slovinsku? A kde se vám nejvíc líbilo? Napiště mi do komentářů, ať se můžu inspirovat pro naši další cestu!

Bali nejsou jen dlouhé písčité pláže a romantické rýžové terasy. Je to také divoká příroda, džungle, vodopády a v neposlední řadě sopky. My jsme se během našeho pobytu na Bali vypravili na východ slunce na posvátnou sopku Mt. Batur, která je stále aktivním vulkánem.

Jednou ze zemí, které jsme se rozhodli v jihovýchodní Asii navštívit, byl Vietnam. Proč? Lákalo mě poznat svět, z nějž pochází nemalá část našich spoluobyvatel v Česku. Chtěla jsem na vlastní oči vidět ty malebné scenérie zelených kopců a rýžových polí. A taky samozřejmě kvůli vietnamskýmu jídlu! Ne vždy se ale romantické představy o zemi potkají se skutečností. Tady je několik věcí, který bych si bývala přála vědět, než jsme sem jeli.

Disclaimer: Tenhle článek jsou pouze mé subjektivní dojmy z měsíce stráveného v jednom městě. Vím, že Vietnamu žije skoro sto milionů obyvatel a že situace v severním, středním a jižním Vietnamu může být naprosto odlišná.

Vietnamská doprava

Prvním, a asi nejsilnějším dojmem, který si po měsíci z Vietnamu odnáším, je místní doprava. Jestli je thajská doprava chaotická, tak ta vietnamská je naprosto šílená. Nedodržování předpisů se dá snést do chvíle, kdy lidé na silnici fungují jako nějaký ekosystém. Vzájemně na sebe reagují, pouští se a zastavují.

Ve Vietnamu ale nic takového nečekejte. Jak jsme postupně vypozorovali, na silnici tu existuje jediný pravidlo – právo silnějšího. Co si pod tím představit? Před skútrem má přednost osobní auto, před osobákem dodávka, před dodávkou náklaďák. Čím větší vozidlo máte, tím rychleji se někam dostanete.

Samostatnou kapitolou jsou pak taxikáři (který ale nejezdí zrovna ohleduplně snad nikde na světě) a nad vším tím zmatkem kralují autobusy, který se ulicemi řítí jako podobně jako Knight Bus, který vezl Harryho nočním Londýnem.

Všichni do toho navíc neustále troubí, aby dali najevo, že oni jsou ti, kdo zrovna projíždí, a ostatní se mají klidit z cesty.

Místní doprava tak nakonec ovlivnila celý náš pobyt. Plánované výlety na motorce do okolí jsme omezili jen na nejnutnější přesuny v rámci maximálně 20 kilometrů. Vím, že většina lidí do Vietnamu jede právě kvůli projížďkám krajinou, nicméně v zemi s jednou z největších nehodovostí na světě jsme upřednostnili vlastní bezpečnost před poznáváním nových míst. A vzpomínka, že moje spolužačka se loni zabila na silnici právě během dovolené ve Vietnamu, mi na chuti trávit na silnici víc času, než bylo nezbytný, opravdu nepřidala.

Veřejný prostor

Je Vietnam špinavý? Je. Jasně, jsme v jihovýchodní Asii, co jinýho bych měla čekat? Nicméně oproti Thajsku, z něhož jsme do Vietnamu přijeli, nebo proti Bali, kam jsme se přesunuli následně, je na tom tahle země podle mě mnohem hůř.

Vietnam je socialistická republika s vládou jedné strany, což ovlivňuje i celé město. Veřejný prostor zde totiž neexistuje. Podobně jako za socialismu v Česku (který jsem sice díky bohu nezažila, ale znám z vyprávění, filmů i dějepisu) si tu lidé venku na ulici hledí svého, což se projevuje například tím, že jim nevadí odhodit odpadky na zem, nebo zaskládat chodníky motorkama tak, že zde prakticky není možný chodit pěšky.

Svérázné vietnamské stolování

Samostatnou kapitolou je pak vietnamský způsob stolování.

Zaprvý, ve většině restaurací a street foodů najdete stolečky a židličky, které vypadají jako pro děti. Přestože jsou Vietnamci o poznání menší než Evropani, i oni se u jídla krčí téměř u země. Odkud tato tradice pochází, nebo proč tomu tak je, jsem nevyzkoumala.

Zadruhý, když skončí vietnamský oběd/ večeře/jakýkoliv jídlo, vypadá to kolem stolu jako po pořádné páteční párty. Všude se válí flašky od piva (jo, Vietnamci pijou rádi pivo), zbytky jídla, špinavé ubrousky a případně i ohlodané kosti. A to před chvíli u stolu mohla sedět skupinka seriózních pánů v košili, kteří si odskočili na pracovní oběd.

Ve Vietnamu pod každým stolem najdete vlastní odpadkový koš. Za mě super nápad. Jenže mám pocit, že to místní moc nevyužívají a odpadky místo do koše hážou všude kolem. Místní street food jsem tak neužívala tolik, jako pouliční stravování v Thajsku.

Málo úsměvů a Big Brother

Poslední věcí, kterou jsem před příjezdem nečekala, je místní zdrženlivost, možná i místy nevraživost k cizincům.

Já se jim ale popravdě nedivím. Žije tu totiž ještě generace, která na vlastní kůži zažila válku ve Vietnamu. A přiznejme si to. Usmívat se na bělochy, kteří mluví anglicky, když si pamatujete, jak vám Američané odstřelovali domy, zabíjeli příbuzné a vypalovali vesnice, není asi úplně jednoduchý.

Kromě toho, že jsem se tady teda necítila vždy vítaná, mě zarazilo, kolik „pravidel“ tu musí člověk dodržovat.

Jen pro představu: Hned první den jsme skončili na policii, protože nám odtáhli skútr, který jsme nechali na místě, které bylo označené jako parkoviště. Když jedete nakoupit do většího obchodu, většinou musíte projet kolem hlídače parkoviště, který vám dá kartičku s číslem (přestože parkování je zadarmo), a při výjezdu ji druhému vrátíte. Do obchodu vás nepustí s baťohama na zádech a musíte si je schovat do skříňky. Na pláži se nesmíte koupat, kde chcete, ale pouze na vyznačeném místě. A seznam by mohl pokračovat.

Na všechny tyhle případné přestupky dohlíží desítky místních v polovojenských uniformách. Trochu jsem měla pocit, že jsme se ocitli v době Velkého Bratra před nástupem digitalizace. Nebo že jsem se v čase vrátila do mladých let našich rodičů. A obří budovatelské billboardy podél silnice tomu dojmu jen přidaly.

Líbilo se mi ve Vietnamu? Míň, než jsem si vysnila. Asi jsem měla přehnaný očekávání. Zatím nemám v plánu se sem v nejbližší době vracet, ale pokud bych této zemi chtěla dát druhou šanci, rozhodně to nebude nikde ve městě. Věřím, že příroda a vietnamský venkov rozhodně stojí za návštěvu.

Pokud míříte do jihovýchodní Asie, s největší pravděpodobností bude jeden z vašich přeletů končit v Singapuru nebo v Kuala Lumpur. Ani nás to neminulo. A tak jsme se rozhodli udělat si cestou z Vietnamu na Bali čtyřdenní zastávku právě v Kuala Lumpur. Sepsala jsem pár tipů, co si v hlavním městě Malajsie nenechat ujít!

Kuala Lumpur je skvělé město! Je velké, ale ne zas tak moc, abyste se v něm cítili ztracení. Mísí se zde moderní mrakodrapy a luxusní nákupní centra s tradičními trhy a pouličními stánky. Pospolu a v harmonii tu žijí Malajci, Indové a Číňani, každý se svým vlastním náboženstvím a tradicemi. A funguje jim to.

Stejně jako vztahy lidí tu funguje i hromadná doprava. Kromě rychlých a klimatizovaných vlaků a metra, můžete využít i autobusy (taky klimatizované) nebo si trochu připlatit za taxíky nebo Grab (asijská verze Uberu). Neposlední věcí, která mě na tomto městě fascinovala, je jejich připravenost na déšť. Prší tu totiž skoro pořád. Všude najdete nejrůznější podchody, dlouhé nadchody a desítky metrů dlouhé zastřešené ulice. Při troše štěstí se tak v přívalu deště můžete suchou nohou dostat vpodstatě kamkoliv. Podle mě geniální!

Co tedy v Kuala Lumpur podniknout, pokud nechcete strávit celý den jen na hotelu? I když to taky doporučuju, za super cenu si tu totiž můžete užít luxusní hotely se střešními bazény a výhledem na město. O tom ale až za chvíli.

Dopolední návštěva China Townu a oběd v Central Marketu

Číňané tvoří téměř polovinu místních obyvatel (dřívější zdroje uvádějí i více jak 50 procent). Naše první zastávka tak vedla do China Townu, který se nachází v jihozápadní části centra. Projít si zde můžete dlouhou (a zastřešenou) ulici plnou stánků s více či méně zajímavými suvenýry, oblečením, doplňky a samozřejmě jídlem. Pokud chcete ochutnat čínskou kuchyni, nemusíte jezdit přímo do China Townu. Čínské restaurace najdete na každém rohu po celém městě.

China Town je podle Google map otevřený od 12 do půlnoci. My jsme se sem vypravili v dopoledních hodinách a vše již bylo otevřené. Nicméně bych návštěvu doporučila spíše k večeru, kdy celá ulice ožije a rozsvítí se typickými červenými lampióny.

Pokud vás nelákají levné kabelky a košile a chtěli byste si nakoupit tradiční malajsijské suvenýry, doporučuji zajít do Central Marketu, který se nachází asi 200 metrů odtud. Ve velké zastřešené tržnici najdete nespočet stánků a obchůdků, kde můžete pořídit krásné doplňky do bytu, tradiční malajské oblečení, kávu, čaj a v podstatě cokoliv, na co si vzpomenete. Celá tržnice je klimatizovaná, takže si zde můžete na chvíli vydechnout z rozpálených ulic města.

V horním patře se pak nachází část s restauracemi, kde můžete ochutnat snad všechna tradiční malajsijská jídla. My jsme si sem zašli na oběd hned dvakrát, jak nám chutnalo.

Procházka v KLCC Parku pod Petronas Twin Towers

Po vydatném obědě jsme zamířili asi k největší atrakci celého Kuala Lumpur, Petronas Towers. Tyhle věže měří 452 metrů a od roku 1998 až do roku 2004 byly nejvyššími budovami na světě. Nyní je už předběhlo dalších 17 nově postavených mrakodrapů, nicméně jejich výška je i nadále monumentální. Nejhezčí pohled na dvojici věží spojených mostkem je z KLCC Parku, který se rozprostírá hned po nimi. Vstup do něj je bezplatný a rozhodně stojí za návštěvu.

Pokud se budete chtít podívat do samotných Petronas Towers, budete muset zaplatit asi 700 korun. Zvažte, jestli vám vstup do věží stojí za to. Krásné výhledy na město si může užít ze spousty hotelových a barových teras a pohled na věže je stejně hezčí zespodu.

Deštivé odpoledne v nákupním centru

Jak jsem již zmiňovala, v Kuala Lumpur prší snad každý den. Na začátku dubna, kdy jsme město navštívili my, jsou dešťové přeháňky a bouřky nejčastěji odpoledne. Rovnou z parku jsme tak zamířili do asi 500 metrů vzdáleného nákupního centra Pavilion. Z parku jsme prošli vstupní budovou Aquaria a zastřešeným nadchodem jsme se dostali přímo do centra.

Kuala Lumpur je vyhlášené svými shopping mally, nákupními centry všeho druhu. Najdete tu vše od luxusních světových značek až po jejich levné padělky. Protože nákupní centra jsou tu opravdu velká, můžete tu strávit v podstatě celé odpoledne. Přímo v Pavilionu najdete i kino a mnoho možností občerstvení od tradiční malajsijské kuchyně, přes indickou, čínskou, japonskou až po hamburgery, hranolky a pizzu.

Večer u bazénu s výhledem na noční město

Návštěva Kuala Lumpur by nebyl úplná bez alespoň jednoho večera stráveného na střešní terase hotelu nebo restaurace s výhledem na město. Pokud budete rezervovat ubytování, dívejte se po hotelech se střešními bazény. Je jich tu opravdu hodně a krásné ubytování seženete za zlomek ceny co velkoměstech. Nás noc v hotelu se střešním bazénem vyšla asi na 500 korun.

Ranní procházka botanickými zahradami

V Kuala Lumpur najdete na každém rohu velké krásné parky. Kromě KLCC parku, který se nachází přímo pod Petronas Towers, si můžete například užít kousek džungle přímo v centru v KL Forest Eco Park. My jsme zamířili do velkých botanických zahrad Perdana Botanical Gardens. Krásný rozhlehlý park se rozprostírá asi 10 minut cesty autem od Central Marketu a najdete tu planetárium, zahradu plnou orchidejí, motýlí park a ptačí park, kde se můžete projít největší otevřenou voliérou na světě. Vstup do zahrad je bezplatný, vstupné se platí jen do planetária, do motýlího a do ptačího parku. Pokud si chcete odpočinout od městského shonu a nadechnout se trochu exotické přírody, rozhodně doporučuji!

Odpolední výlet do Batu Caves

Posledním místem, které je mezi turisty velmi oblíbené, jsou nedaleké Batu Caves. Vápencové jeskyně s hinduistickými chrámy a svatyněmi a ohromnou sochou se nachází na severu města asi 40 minut cesty. My jsme byli po dvouměsíčním cestování po Thajsku a Vietnamu už trochu „přechrámovaní“, takže jsme tento výlet vynechali. Nicméně bez problémů byste se sem měli dostat ze Sentral Station, odkud jezdí pravidelný shuttle bus. Vstup do jeskyní je bezplatný, musíte jen zdolat řadu vysokých schodů. A samozřejmě nezapomeňte na vhodné oblečení se zakrytými rameny a sukní nebo kalhoty pod kolena.

Kuala Lumpur mě okouzilo. Čekala jsem další velké hektické město plné smogu a hlučné dopravy. Místo toho jsme si zde užili pár dní pohody, příjemné atmosféry a dobrého jídla. A bonusem byly i místní ceny, které jsou například oproti Singapuru poloviční (alespoň co se týče hotelů). Mě díky této návštěvě přibyla Malajsie na bucketlist zemí, které chci při další cestě do Asie určitě navštívit!

Město Da Nang se nachází ve středním Vietnamu na půl cesty mezi Saigonem (Ho Či Minovo město) a Hanojí. Pokud tedy podnikáte klasický roadtrip od severu na jih (nebo obráceně), na tohle město určitě cestou narazíte. Da Nang je ideálním místem, kde můžete strávit pár dní, odpočinout si a prozkoumat okolí. Tady je seznam 9 věcí, které byste si neměli nechat ujít.

Dragon Bridge a ohnivá show

Dračí most (Dragon Bridge) je asi největší atrakcí celého města. Tenhle 666 metrů dlouhý most ve tvaru dlouhého draka se rozpíná mezi břehy řeky Hàn, která celé město rozděluje na dvě poloviny. Návštěvu mostu si naplánujte nejlépe na víkend večer. Každou sobotu a neděli ve 21 hodin se totiž most pro vozidla uzavře a zaplní se lidmi, kteří si přijdou užít dračí show. Dračí hlava na levém břehu řeky nejprve pár minut chrlí oheň a poté vodu.

Protože jde o velmi oblíbenou atrakci, doporučuji přijít na místo alespoň o 15 minut dříve, abyste si ulovili pěkný flek s výhledem.

Čekání na ohnivou show si můžete zkrátit procházkou po místním Night Marketu, který se nachází hned vedle dračí hlavy. Kromě jídla tu najdete i stánky se suvenýry a oblečením. Motorku doporučuji zaparkovat na některém z parkovišť u místních lidí, kteří na vás už při příjezdu budou jeden přes druhého hulákat. Cena za parkování by se měla pohybovat kolem 5 tisíc VND (asi 5 korun).

Pohoda a surfování na My Khe Beach

Da Nang se pyšní svou dlouhou písečnou pláží a rozhodně má proč! Přestože je My Khe Beach městskou pláží, písek i voda jsou zde velmi čisté a pláž není přeplněná lidmi, takže se nemusíte mačkat vedle dalších stovek lidí na ručníku. Na pláži si můžete za pár korun půjčit lehátka a slunečníky, jsou tu bary, převlékárny i záchody.

Protože místní neholdují opalování, během dne na pláži potkáte jen pár turistů. A pokud se vám poštěstí, užijete si i vysoké vlny, na kterých se při dobrých povětrnostních podmínkách dá i surfovat. Večer pak můžete zaplout do některého z místních barů nebo sea food restaurací a pochutnat čerstvé rybě, krabovi a dalších mořských potvorách.

Zábavní park Sun World Da Nang Wonders

Ve snaze přilákat více turistů otevřelo před pár lety město Da Nang přímo v centru zábavní park Sun World Da Nang Wonders. Jeho největší dominanta, 115 metrů vysoké Ferris kolo, se řadí mezi jedno z největších ruských kol na světě. Park stojí za návštěvu už jen kvůli překrásným výhledům na město, které si můžete z kola užít. Kromě něj tu ale najdete i řadu dalších kolotočů a adrenalinových atrakcí.

Oproti evropským parkům má Sun World jednu nespornou výhodu. S největší pravděpodobností tu budete sami. Přestože je celý park nachystám na přívaly turistů, když jsme jej navštívili, mohlo v celém areálů být maximálně tak 50 až 100 lidí. Působí to tu trochu surreálně. Jako ve městě duchů. Každopádně ale nemusíte čekat dlouhé fronty a užijete si park v podstatě celý pro sebe.

Za vstup jako cizinci zaplatíte 150 tisíc VND (150 korun) a můžete využívat všechny atrakce bez omezení. Podle mě good deal. Nejlepší je park navštívit k večeru, otevírá se totiž až v 15 odpoledne a zavírá ve 22 hodin. Navíc výhledy na osvětlené město jsou tak nějak hezčí.

Golden Bridge a Bana Hills

Na fotku Golden Bridge narazíte hned, jakmile do Googlu zadáte Da Nang. Dřevěná lávka, kterou drží dvě obří mramorové ruce vysoko na kopci, často zahalená v narůžovělé mlze, vypadá jako jeden ze starodávných divů světa. Zklamání přichází ve chvíli, kdy zjistíte, že jde o moderní stavbu z roku 2018, kterou zde postavili, aby přilákali turisty.

Golden Bridge je součástí mnohem většího zábavního parku Bana Hills. A jak si Asiati libují v bizarnostech, ani Bana Hills není výjimkou. Tento resort se nachází asi 20 kilometrů od města ve výšce 1 500 metrů nad mořem. Nahoru se dostanete lanovou dráhou, která drží Giunessovy rekordy jako nejdelší lanovka a lanovka s největším zdolaným převýšením (skoro 1 300 metrů).

A co v Bana Hills kromě Golden Brige najdete? Resort postavený ve stylu starého francouzského města včetně gotické katedrály, kolotoče, horské dráhy, herní automaty, muzeum voskových figurín a řadu barů a restaurací.

My jsme do Bana Hills nejeli, to na nás byl už moc velký bizár. Chápu, že pro Asiaty je zážitek vyfotit se v replice francouzského města, když je to pro ně s největší pravděpodobností nejbližší setkání s Francií.  Já si raději zajedu do pravé Francie v Evropě a v Asii prozkoumám místní kulturu.

Ani cena za vstupenku už není tak příjemná jako do parku Sun World. Za vstup do areálu i s lanovkou zaplatíte 700 tisíc VND (700 korun).

Posvátné hory pěti živlů Marble Mountains

Asi 8 kilometrů jižně od Da Nangu se nachází další spot, který byste neměli vynechat. Takzvané Marble Mountains, které tvoří pět mramorových skal rozsetých u pobřeží moře. Každá z nich reprezentuje jeden element: Kim (kov), Thuy (vodu), Moc (dřevo), Hoa (oheň) a Tho (zemi).

Turistům je přístupná hora Thuy, kde najdete řadu jeskyní, chrámů a krásných vyhlídek. Nahoru se můžete dostat buď po schodech, nebo se svézt výtahem. Vstupenka do areálů stojí 15 000 VND (15 korun), pokud chcete jet výtahem, připlatíte si dalších 15 korun za jednu cestu (celkem tedy i s výtahem zaplatíte 45 korun).

Prosklený výtah vás doveze do „prvního patra“, odkud můžete vyrazit prozkoumávat celou horu. Pokud se nespokojíte s pár pagodami a jezírky, čeká vás ještě další cesta nahoru po kamenných schodech. Ve vyšších polohách se totiž nacházejí zmíněné jeskyně, které slouží jako chrámy, a také několik viewpointů, odkud je krásný výhled na okolí. Pokud chcete prozkoumat všechna zákoutí, doporučuji vyhradit si na celý kopec minimálně dvě hodiny.

V areálů najdete stánky s občerstvením, pokud si tedy zapomenete pití, můžete se občerstvit vodou, colou nebo čerstvým kokosem.

A kde zaparkovat? Jak už je ve Vietnamu zvykem, jakmile někam přijedete, budou na vás pokřikovat z každého rohu. My jsme to tedy vyřešili jednoduše tak, že jsme motorku nechali u jednoho z nespočtu obchůdků s mramorem, které jsou rozsety po celém okolí mezi horami. Paní nic zaplatit nechtěla, jen jsme se po návratu z hory museli povinně absolvovat návštěvu její obchodu s kameny a mramorovými sochami. Prostě klasický vietnamský byznys.

Lady Buddha a projížďka na Monkey Mountain

Na druhé straně města, na poloostrově So Tra, se nachází další posvátné místo. Son Tra Linh Ung Pagoda s obří sochou budhistické bohyně Bodhisattva přezdívané Lady Buddha. Socha, která měří 67 metrů a je prý největší sochou Bodhisattvy na světě, byla postavena, aby chránila rybářské vesničky, které jsou rozsety podél celé zátoky. Dostanete se sem nejlépe opět na motorce asi 20minutovou projížďkou kolem moře. Celý areál je opravdu nádherný a naskytnou se vám odtud i krásné výhledy na celé město Da Nang.

Do pagody se vstupné neplatí a za parkování můžete dobrovolně přispět do kasičky. Nezapomeňte se vhodně obléct. Přestože u vstupu do areálu vás nikdo kontrolovat nebude, je vhodné dodržovat místní pravidla a nepromenádovat se v prostředí chrámu v šortkách a tílku.

Na prohlídku chrámu si stačí vyhradit půl hodiny až hodinu, víc času zde asi nestrávíte (pokud se nechystáte meditovat v zahradách). Pokud budete mít chuť, můžete na motorce pokračovat až na vrchol Opičí hory, která se nachází uprostřed národního parku Son Tra. Cesta na horu je ale celkem strmá, budete tak potřebovat silnější motorku. Náš skútr nás dva bohužel neuvezl, a tak jsme se museli spokojit jen s kratší projížďkou podél pobřeží.

I ta ale stojí za to. Kromě krásných výhledů na moře jsou tu totiž k vidění vzácné opice langur duk, které jsou charakteristické svými červenými „podkolenkami” a bílými „rukavičkami“. Patří k nejbarevnějším opicím na světě, a kromě středního Vietnamu žijí jen na pár místech v Laosu a Kambodži. Nám se bohužel ohrožené opice spatřit nepodařilo, nicméně jsme si alespoň nafotili menší makaky, kterých je tu nespočet. A na rozdíl od langurů, se lidí vůbec nebojí.

Hoi An město lampionů

Pokud míříte od jihu, bude vaší první zastávkou před Da Nangem bezpochyby Hoi An. Tohle starodávné městečko bylo od 16. století významným námořním přístavem a od roku 1999 je připsáno do Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.

Hoi An je také přezdívané jako město lampionů. Snad na každém domě (alespoň v historické části města) najdete tradiční vietnamské lampiony. A pokud si svou návštěvu dobře plánujete, můžete se zúčastnit lampionového festivalu, který se zde koná každý měsíc v noci při úplňku. Celé město zhasne elektrické osvětlení a místní lidé se zapálenými svíčkami a stovkami rozsvícených lampionů uctívají své předky a Boha země.

A je toho tu k vidění samozřejmě mnohem víc. Můžete se projet na Hai Van Pass, známý z Top Gearu, prohlédnout si chrámový komplex My Son ze 6. století, vydat se prozkoumat nedaleký národní park Bach Ma, nebo si připomenout nedávnou historii ve vojenském muzeu přímo v Da Nangu. Máte ještě další tipy na místa, která stojí za to v okolí Da Nangu navštívit? Napište mi do komentáře!

Jídlo je neodmyslitelnou součástí cestování. A v Thajsku to platí dvojnásob! O tom, jak si dobře vybrat thajskou restauraci a nenechat se ošidit, jsem psala už tady. V dnešním článku se podíváme podrobněji na to, jaké že to thajské jídlo vlastně je a co byste tu rozhodně neměli zapomenout ochutnat. A taky vám prozradím tipy na nejlepší jídlo v Krabi!

Jaké je thajské jídlo? Pálivé, sladké a smažené

Zdá se, že v Thajsku rozlišují dvě chutě – pálivou a sladkou. Klasická slaná jídla totiž většinou jako hlavní přísadu obsahují chilli. Nicméně pokud nejste milovníci ostrých jídel, Thajci vám rádi připraví „turistickou verzi“ bez papriček. Většina jídel se navíc dochucuje až na stole, kde si každý do svého talíře přidá omáček a chilli podle vlastní chuti. Já sama při vaření přidávám chilli skoro do všeho, takže jsem s thajskou kuchyní problém neměla. Snad ani jednou jsme nedostali jídlo, které by bylo tak pálivé, že bychom ho nesnědli (každopádně mít po ruce kapesník se vždycky hodilo).

A jak jsou klasická jídla pálivá, když přijde na dezert, Thajci cukrem nešetří. Velmi sladké jsou tak nejen nejrůznější dezerty, ale především káva, thajský čaj a další ledové drinky, které Thajci konzumují ve velkém. Ve většině pouličních stánků dělají ledovou kávu z Nescafé prášku (nebo něčeho podobného), kde bývá cukr zamíchaný už do směsi. Nicméně v rámci globalizace dorazilo do Thajska už i cappuccino, espresso nebo americano. Lze si tedy objednat i kávu bez cukru. Budou se na vás sice dívat trochu nechápavě (proč jako chcete hořký kafe?!), ale udělají vám ho.

Aby toho nebylo málo, Thajci milují smažení. Deep fried totiž chutná tak nějak všechno líp. Křupavé kuřecí maso, krevety v těstíčku, tenká palačinka s nutelou a osmaženým banánem, nebo třeba malé smažené koblížky s kyselou omáčkou.

Mladý kokos, čerstvé ovoce a ledová smoothies

Udržet si normální vyváženou stravu pro mě proto byl docela boj, protože v tom vedru se to bez sladkýho pití moc nedá vydržet. Naštěstí kromě přeslazených čajů a sirupů najdete na každým rohu taky stánky s vychlazenými čerstvými kokosy (který mají mimochodem jen 5kcal na 100ml), a ovocný smoothies, který se skládají jen z pár kousků ovoce rozmixovaného s ledem (opět kalorické win-win!).

Čerstvé ovoce je tu obecně k dostání taky všude, nejčastěji mango, banány, ananas nebo meloun. Na větších trzích pak najdete i další exotické ovoce jako papáju, dragon fruit, jackfruit, rose apple nebo smradlavý durian. A samozřejmě mnoho dalších druhů.

Málo zeleniny a masa?

Co naopak v Thajsku moc nenajdete, je čerstvá zelenina. Já osobně miluju zeleninové saláty, které doma jím prakticky denně. Nicméně v Thajsku (nebo alespoň v jižním Thajsku) kromě papájového salátu a pár koleček okurek se tu čerstvá zelenina k jídlu moc nenosí. Já jsem to v druhé půlce pobytu už nevydržela a začali si na hotelovou snídani nosit vlastní zeleninu.

Na bílkoviny thajská kuchyně není taky moc bohatá, na porci většinou připadne tak 50 maximálně 100 gramů masa nebo jedno vajíčko. Nemluvě o tom, že z klasické české porce by se tu najedna celá rodina (ano, porce tu nejsou velké). My jsme to většinou vyřešili tím, že jsme si přiobjednali vajíčko navíc, nebo se po večeři dojedli masovýma špejlema.

Jídlo pro odvážné

Kromě „klasických“ jídel mohou odvážnější jedinci v Thajsku ochutnat i některé místní speciality. Klasikou jsou všemožné potvory z moře, od malých mušlí až po velké kraby, chobotnice a další živočichy. Já osobně mořským plodům moc neholduju, proto v seznamu kromě krevet nic jiného nenajdete. Oblíbenou pochoutkou je také krokodýlí maso, které se griluje stejně jako například u nás prase. Další specialitou jsou kuřecí pařáty, které tu prodávají snad na každém rohu. V Bangkoku pak na ulici seženete taky smažený hmyz nebo třeba černé štíry na špejli.

Bonus: Mapa nejlepšího jídla v Krabi

Protože jsme v Krabi strávili celý měsíc, postupně jsme si tady našli své oblíbené podniky, kam jsme se pak vraceli. Tady je odkaz na seznam deseti míst, která stojí za to rozhodně navštívit:

10 nejlepších míst, kde se v Kabi najíst (Google Mapy)

Do jižního Thajska každý rok míří čím dál více turistů a oblibu si tahle tropická země získává i u Čechů. Za náš měsíční pobyt jsme jich tu potkali desítky, že jsem si občas připadala jako na pláži v Bibione. Pokud se chystáte do Krabi a čekáte od dovolené víc než jen válečku u moře, tady jsou tipy výlety, kterými si můžete svůj pobyt zpestřit. Ať už budete vyrážet z Ao Nangu nebo z centra Krabi, každé z míst se dá stihnout v rámci půldenního až celodenního výletu.

Západ slunce na Ao Nang Beach

Ao Nang je hlavní turistické centrum celé provincie Krabi a tím pádem i výchozí bod většiny cestovatelů. Protože jsme v Thajsku trávili celý měsíc, vybrali jsme si pro bydlení samotné město Krabi, které je klidnější a zároveň méně turistické, takže tu máte větší příležitost potkat se s místními a zjistit, jak obyčejní Thajci žijí (a tím pádem okusit i pravé thajské ceny, které jsou v turistických letoviscích dvakrát až třikrát tak vysoké).

Ať už zvolíte jakoukoliv variantu, první místo, kterému se za svůj pobyt určitě nevyhnete, je oblíbená pláž Ao Nang Beach. Vyplouvají odtud lodě na všechny přilehlé ostrovy, zároveň se tu dá i hezky vykoupat. Co si ale rozhodně nenechte ujít, je večerní promenáda kolem moře při západu slunce. Ao Nang Beach se vyznačuje silným odlivem. Pokud se vám tedy poštěstí, poskytne se vám nádherná podívaná na zlatou a růžovou barvou zalité písčité pláně s tradičními thajskými loděmi v pozadí.

Koupání na Railay Beach a výhledy z viewpointu

Hned za rohem Ao Nangu se nachází zátoka Railay Bay. Dostanete se sem snadno asi za 10 minut lodí z Ao Nangu za 100 bahtů na osobu. Doporučuji koupit si rovnou zpáteční lístek, mohlo by se vám totiž stát, že když se večer budete chtít dostat zpět, důmyslní Thajci vám lístek budou chtít prodat třeba za třikrát tolik (a vám nezbyde nic jiného, než částku zaplatit).

Na Railay si můžete vybrat ze dvou pláží. Loď vás nejspíš doveze na západní pláž, tedy West Railay Beach. Jde o klasickou velkou pláž s bílým pískem a pomalým vstupem do moře. Na druhou pláž, Phra Nang Beach je to pak 10 až 15minutová procházka. Na Phra Nang Beach se nachází také Phra Nang Cave, neboli Princeznina jeskyně, oblíbená jak místními, tak i turisty (proč, si můžete domyslet z obrázku). Pokud se chcete vykoupat, doporučuju Railay Beach. Pokud chcete hezký fotky na Instagram, zajděte si na Phra Nang.

Až vás přestane nicnedělání u vody bavit, můžete si vyšplhat na Railay View Point, odkud je krásný výhled na celou zátoku. Píšu schválně vyšplhat, protože cesta je opravdu strmá. S průměrnou fyzičkou se nahoru dostanete přibližně za 30 minut. Zvažte proto lepší boty než žabky z pláže.

Asi dalších 30 minut nad vyhlídkou se skrývá modrá laguna. Dostat se tam je ale už fakt pro odvážný. Navíc cesta není moc značená, takže se může stát, že skončíte někde nad srázem (my jsme cestu od vyhlídky k laguně sami vůbec nenašli).

Island Hopping neboli tropické ostrovy v Andamanském moři

Dovolená v jižním Thajsku by nebyla kompletní bez navštívení alespoň jednoho z mnoha místních ostrůvků. Nejlepším způsobem, jak jich stihnout během jednoho dne hned několik, je tzv. Island Hopping. U některého ze stánků v Ao Nangu nebo v Krabi si vyberete, na jaké ostrovy byste se chtěli podívat, a objednáte si celý výlet. Cena většinou zahrnuje cestu lodí i s guidem, včetně transferu od hotelu a zpět. Takže pokud bydlíte dál od moře, nemusíte řešit, jak se ráno dostat do přístavu.

Nejoblíbenějším místem jsou Phi Phi Islands, souostroví, kde se nachází Monkey Beach (pláž plná drzých opic, který vám ukradnou svačinu nebo třeba telefon) a taky slavná Maya Bay z filmu Pláž (ta je ovšem kvůli náporu turistů nyní zavřená). Podívat se ale můžete taky na Bamboo Island, Chicken Island nebo třeba Hong Island.

Výlet do džungle na Tab Kak Hang Nak Nature Trail

Kromě azurového moře a bílých pláží se Thajsko pyšní také stovkami menších či větších národních parků. My jsme se vydali prozkoumat džungli do národního parku Tab Kak Hang Nak, který leží asi 30 kilometrů od města Krabi. Oproti většině národních parků se zde neplatí vstupné, u parkoviště se jen zapíšete do deníčku a dáte na sebe telefonní kontakt (pro případ, že byste se večer nevrátili).

Přestože na mapce u vstupu byla hlavní vyhlídka nakreslená 3,5 kilometrů daleko, cesta na vrcholek nám trvala mnohem déle, než předpokládanou hodinu (asi 2 a půl hodiny). Rozhodně to ale stálo za to! Celou cestu jdete malou pěšinkou uprostřed deštného pralesa, z něhož se ozývají prapodivné zvuky, roste tu bambus, všude visí liány a když budete mít štěstí, uvidíte i pár gekonů a dalších obyvatel džungle. Nezapomeňte si ale vzít dostatek vody. Po cestě se nedá voda nikde doplnit a v lese je jako v sauně, takže propotíte tričko do poslední nitky.

Tiger Cave Temple aneb 1 237 schodů na posvátnou budhistickou horu

A až budete mít pláží, moře a přírody dost, vydejte se poznat thajskou kulturu. Hned pár dní po příjezdu do Thajska, jen co jsme se ze sebe setřepali kulturní a teplotní šok, jsme zamířili do budhistického chrámu Tiger Cave Temple, thajsky Wat Tham Suea, který se nachází asi 10 kilometrů severně od města Krabi.

Samotný chrám stojí na úpatí hory, hned vedle jeskyně, kde podle legendy dříve přebýval tygr, než ho mniši vyhnali a postavili si zde svatyni. Celý areál slouží zároveň jako klášter. Vstupné se zde neplatí, je pouze potřeba dodržovat určitá pravidla (především, co se týče oblečení, tedy mít zahalená ramena a kolena).

Jen co jsme si vše prohlédli na dokoupili zásoby pití, vydali jsme se na posvátnou horu, na jejímž vrcholku se tyčí velká socha Buddhy. Čekalo nás krásných 1 237 schodů. To by samo o sobě nebylo tak hrozný, kdyby nebylo 40 stupňů ve stínu a my jsme na sobě neměli dlouhé kalhoty (nezapomeňte, stále jsme v areálu kláštera, kde by měl být člověk zahalený).

Po cestě na horu jsme potkali asi pět skupinek Čechů, jedny Slováky a několik Rusů. My Slovani to lezení do kopců máme prostě asi v krvi. Za náročný výstup jsme pak byli odměněni krásnými výhledy na celé okolí.

Takže pokud máte alespoň trochu dobrou fyzičku, stojí to za to. A pokud si nahoru netroufáte, nebo by se vám v tom vedru prostě jen nechtělo, i tak stojí místo za návštěvu. Můžete si posedět dole v areálu kláštera, kde běhají malé opičky a kradou lidem svačiny. Nebo telefony. Ideální místo ulovit zajímavou fotku z dovolené!

Máte tipy na další místa, která stojí za to v okolí Krabi navštívit? Podělte se o ně v komentáři!

Když přijde na jídlo v Thajsku, máte obecně tři možnosti: zajít do běžné restaurace s jídelním lístkem a obsluhou, koupit si jídlo ve stánku na ulici (tedy klasický street food) nebo prozkoumat místní trh, kde se dá koupit vše od ovoce přes palačinky, grilovaná masa až po celá hotová jídla. V tomhle článku jsem se rozepsala o první variantě – thajských restauracích.

Kuřecí kari s rýží a smažená rýže s krevetami

Hned první den po příletu, jen co jsme se ubytovali, jsme se vydali do města vyměnit peníze a ochutnat konečně tu pravou thajskou kuchyni (na kterou jsem se těšila už od té doby, co jsme si v prosinci koupili letenky). Protože jsme ještě nevěděli, jak to tu chodí, a báli jsme se, že nás ve stánku se street foodem ošidí, zvolili jsme větší restauraci v centru města, kde měli i anglické menu. Myslím, že jsme měli štěstí, protože jsme za 60 bahtů (cca 45 korun), dostali výborné thajské kari s rýží a za stejnou cenu smaženou rýži s krevetama.

Jak jsme později zjistili, bylo to kvalitní jídlo za dobou cenu.  Bohužel ne vždy jsme měli to štěstí. Hned další den jsme si totiž koupili večeři v malé venkovní restauraci u starší paní, která nás lákala na „bbq chicken and papaya salad“. Vypadalo to hezky a autenticky. Jenže po chvíli čekání nám donesli tvrdou suchou rýži s jedním oschlých kuřecím křídlem (objednali jsme si dvě porce kuřete). Paní samozřejmě neuměla moc anglicky. Nebo to alespoň předstírala. A tak nás s tím thajským úsměvem na tváři bez ostychu ošidila.

Pad Thai a Papaya Salad

Mohlo by se zdát, že jít do restaurace, kde je vše i s cenami napsáno v jídelním lístku, je řešením. Jenže i tady je potřeba dávat si pozor. Především v turistických oblastech mají restaurace nastřelené ceny o 100 až 200 procent (na Phi Phi například za třetinku CocaColy chtěli 60 bahtů). A často je jídlo kvalitativně mnohem horší, než když si jej dáte venku na ulici. V Ao Nangu jsme se vydali do jedné z místních restaurací, kterou ve svém videoblogu doporučoval známý gastrocestovatel. Jenže místo „nejlepšího pad thai“ nám donesli nudle bez chuti zalité kečupem. A salát s krevetama bez krevet.

Jak poznat dobrou thajskou restauraci a nenechat se ošidit?

Rada číslo jedna zní: vyhněte se příliš turistickým oblastem a raději si na jídlo zajděte někam mimo hlavní ulice. To se lehce řekne, ale hůř provádí. Například jste-li na malém ostrově, kde prostě jiná možnost není. V tom případě doporučuju řídit se druhým pravidlem, které se nám osvědčilo: počet místních, kteří zde jedí. Jakmile je restaurace nebo street food v obležení Thajců, je to dobré znamení. Zřejmě tu dobře vaří a ceny nebudou moc vysoké. Protože jinak by si to běžní Thajci nemohli dovolit.

Jídelní lístek v thajštině

Dobré a levné jídlo najdete taky často tam, kde obsluha neumí anglicky a jídelní lístek mají jen v thajštině. Takových restaurací jsme si v našem okolí oblíbili hned několik a vraceli jsme se tam pak každý den na oběd. Poprvé z nás byli většinou trochu v rozpacích, když jsme se ale rukama nohama zvládli domluvit a objednat si, při dalších návštěvách už na nás z dálky mávali a rovnou se ptali, jestli si dáme to stejné, co minule.

Naopak jsme se snažili vyhýbat místům, která už z anglicky hlásala „traditional thai cuisine“ nebo „best thai food serve here“. Rovnice, že anglicky mluvící obsluha vám donese drahé a nedobré jídlo, ovšem rozhodně neplatí. Především mladší Thajci mají obecně celkem dobrou angličtinu (podobně jako u nás to však není pravidlo). A úroveň angličtiny taky stoupá s koncentrací turistů.

Na závěr ještě pár orientačních cen:

• Klasické thajské jídlo (pad thai, tom yum, kari s rýží, smažená rýže s masem, atd.): od 50 do 100 bahtů (cca 35 až 75 Kč)
• Voda k jídlu: od 10 do 20 bahtů (7 až 14 Kč)
• Coca Cola/Fanta/Sprite v restauraci: 20 až 30 bahtů (14 až 21 Kč)
• Pivo v restauraci: 60 až 80 bahtů (45 až 55 kč)

Jo, pivo je tu drahý. Ostatní jídla (čímž mám na mysli jiná jídla než thajské klasiky) stojí o poznání víc. Třeba pizza, těstoviny nebo burger vyjdou v přepočtu na koruny přibližně stejně jako u nás (od 150 do 250 Kč). Pokud tedy v Thajsku budete mít rýže a nudlí už po krk, je tu možnost najíst se i „normálně evropsky“. Obecně ale tuhle variantu moc nedoporučuju. Přeci jenom boloňská omáčka vařená Thajcem není největší gurmánský zážitek. Nám se asijská kuchyně po celý měsíční pobyt znechutila naštěstí asi jen dvakrát, a tak jsme skončili na večeři v KFC (protože tam více méně víte, jak to bude chutnat, a navíc jsem měla hroznou chuť na brambory, který tu jinak nejsou moc k dostání).

O thajské kuchyni by se toho dalo napsat, že by článek vydal na knihu. Rozdělím to proto do několika částí. V dalším článku se podíváme na to, co byste v Thajsku rozhodně neměli zapomenout ochutnat.