Výstup na Gerlachovský štít Tatarkovou próbou

Čvc 15, 2020Cestopisy, Do hor

Gerlach pro mě od malička byl symbol velké nezdolatelné hory. Je to přece vysoko, leze se tam po skále, a navíc tam musíš jen s horským vůdcem. Jenže nic není tak nepřekonatelný, jak se zdá. A tak jsme koncem června stanuli na vrcholku Česko-Slovenska, Gerlachovském štítu, 2 654,4 metrů nad mořem. A vlastně to byl dost pohodovej výlet. A to jsme si vybrali technicky složitější cestu, než se běžně chodívá – Tatarkovu próbu, občas také nazývanou Gipsyho ferrata.
S myšlenkou vylézt na Gerlach jsme si pohrávali už od loňského roku. Každopádně rozhodnutí realizovat výstup padlo během post-koronavirové krize, kdy nebylo jasné, jestli se v létě do dostaneme dál než na Slovensko. A tak jsme všechny naše plány na prázdniny v Alpách raději preventivně zavrhli a začali plánovat dovolenou u sousedů.

 

Na vrchol jedině s horským vůdcem

Na Gerlachovský štít nevede žádná volně přístupná turistická cesta. Pokud chcete na vrchol, musíte si zaplatit horského vůdce (a nebo se stát členem Českého horolezeckého svazu). My sice členskou kartičku ČHS máme, co ale nemáme, jsou zkušenosti s horolezením v horách. Proto jsme se raději svěřili do rukou horského vůdce Jána.

Vůdce jsme si objednali webu Spoloku horskych vodcov. Za dva lidi jsme za variantu Tatarkovou próbou zaplatili 350 eur. Klasická cesta by nás vyšla na také na 350 euro, Martinovka pak na 400 eur. Čím obtížnější cesta, tím dražší.

Na vrchol totiž vede několik cest. My jsme si zvolili Tatarkovu próbu, kde se výstup začíná po turistické zelené, pokračuje se přes suťové pole ke komínu, stoupá se k sedlu a závěrem se leze konec hřebene Martinovky.

Teď už ale k samotnému výstupu.

This error message is only visible to WordPress admins

Error: API requests are being delayed. New posts will not be retrieved.

There may be an issue with the Instagram access token that you are using. Your server might also be unable to connect to Instagram at this time.

Error: API requests are being delayed for this account. New posts will not be retrieved.

There may be an issue with the Instagram access token that you are using. Your server might also be unable to connect to Instagram at this time.

Od Sliezského domu Velickým údolím

Sraz s horským vůdcem máme v Tatranské Poliance na parkovišti, odkud jedeme autem až do šestnácti set metrů nad mořem ke Sliezskému domu. Za tuhle cestu musíme zaplatit dalších 15 eur nahoru a 15 eur dolů (5 euro na osobu včetně horského vůdce).

Na parkovišti ještě vyfasujeme mačky a cepín (sedák a helmu máme vlastní) a o půl sedmé ráno už vyrážíme vstříc Velickému údolí. Cesta vede nejprve po turistické zelené značce. Asi po 45 minutách chůze odbočujeme z vyznačené trasy a vydáváme se po kamenném poli doleva směrem k úbočí. Cestou narážíme na první pozůstatky sněhu, který je dost mokrý a klouže. Mačky ale zatím potřeba nejsou, ty využijeme až při sestupu.

Opět výstup po kamenech, kousek po sněhu a zase kameny. Dáváme první pauzu na doplnění tekutin a konečně i snídani, kterou jsme ráno o půl šesté odbyli jedním banánem. Pokračujeme vzhůru. S nastoupanými metry a se sluncem v zádech postupně odkládáme i oblečení. Po nějaké době, kterou nedokážu odhadnout, jak dlouho trvala, konečně přichází čas na to, na co jsme se celou dobu těšili. Vytahujeme sedáky, helmy a navazujeme se na lano. První vůdce Ján, já, jako nejlehčí člen výpravy, jsem uprostřed, a poslední Tom.

 

Gipsyho ferratou na Tetmajerovo sedlo

Nyní musíme vyšplhat komínem, tzv. Gipsyho ferratou, nahoru. Protože máme zkušenosti s lezením na umělé stěně a trochu i na skalách, není to pro nás nic obtížného. Cesta se pode stupnice horolezecké obtížnosti UIAA klasifikuje jako II-III. Navíc je zde hodně železných kramlí, které cestu nahoru výrazně ulehčují.

Navázaní na lano pokračujeme vzhůru až na Tetmajerovo sedlo. Dosud za sebou máme asi 3 hodiny cesty a celkem s údivem zjišťujeme, že náš čeká už jen asi 45 minut po hřebeni na vrchol. Posilňujeme se další svačinou, což u mě znamená balíček gumových medvídků. A jak už je u našich výstupů zvykem, začíná se zatahovat a půlka Tater se schovává do mraků. Nevadí, na vrcholové fotky v bílé mlze jsme už zvyklí.

 

Až na vrchol Československa

Poslední část cesty je nejzábavnější. Lezeme po hřebeni po velkých ostrých kamenech. Po levé i pravé straně hora prudce klesá dolů odhadem tak 200 metrů. Stále jsme ale navázaní na laně, takže není důvod pro obavy ze spadnutí. Po půlhodině už vidíme vrcholový kříž a za dalších 15 minut jsme tam. Na Gerlachu. Jsme na nejvyšší hoře Slovenska, kam se chtěli podívat už naši prarodiče, ale neměli tu možnost. My ji máme a já jsem za to nesmírně vděčná.

Následuje pár povinných vrcholových fotek, rychlá svačina a po 20 minutách už začínáme balit věci a chystáme se na sestup.

 

Na sestup raději mačky a cepín

Sestupujeme Batizovským žlabem a Batizovskou próbou. Žlab je stále pod sněhem, takže musíme nasadit mačky, které si celou cestu neseme v batohu.

Tady se projevuje naše ne moc vhodně zvolená obuv – nízké pohorky. Mačky na nich špatně drží, ale hlavně máme sníh až pod ponožkama. V tuhle chvíli jsme už kompletně v mraku, takže oblékám bundu a jsem ráda i za zimní rukavice, které jsem si ještě dole v Liptovském Mikuláši koupila.

Cesta dolů se zdá nekonečná, asi jako u všech sestupů. Sníh je dost mokrý a klouže, takže využíváme i cepín, kterým se přidržujeme ve svahu. V jednu chvíli Tomovi podjede noha a on sjede asi 2 metry dolů. Protože jsme navázaní na laně, stačí strhnout i mě. Všechny nás zachytí vůdce Ján, který jde poslední, ale já si v tu chvíli uvědomím, že vydat se touhle trasou bez dostatečného vybavení by mohlo být dost hazardní. Ve sněžném horském terénu se máme ještě co učit.

 

Hory, plesa, slunce a svišti

Na konci sněhového pole konečně sundáváme mačky, helmy, odvazujeme se z lana a uklízíme úvazek do batohu. Už ve slunečném poledni sestupujeme k Batizovskému plesu a cestou potkáváme i místní obyvatele – sviště. Bunda, mikina i termotričko jdou postupně dolů a už si naplno užíváme horského léta. U plesa se napojujeme na Tatranskou magistrálu a asi po hodině a půl jsme zpět u Sliezského domu.

Je před třetí odpoledne, takže jdeme do hotelu na zaslouženou kávu (kterou tu mimochodem mají fakt výbornou!). Pak už nezbývá než nasednout do auta a dopravit se zpět dolů na parkoviště, kde se naše cesty s horským vůdcem rozcházejí.

Máme to za sebou. A ani to nebolelo! Cestou už začínám plánovat, na jaký vrcholek se vypravíme příště. Ale o tom zas příště.