Vysoké Tatry jsou mnohem víc než jen Rysy, Kriváň nebo Štrbské pleso. Jedním z méně navštěvovaných vrcholů je i Východná Vysoká, 2 429 metrů vysoký vrcholek, odkud si za hezkého počasí můžete užívat výhledy na Gerlachovský štít, hřeben Polských Tater, údolí Veľké Studené doliny nebo Lomnický štít. A i samotná cesta na vrchol Velickým údolím má co nabídnout – plesa, vodopád a pro někoho i trochu adrenalinu na řetězech.

Od Poľského hrebene už jen po skále

Na konci údolí je potřeba překonat několik žebříků a skálu zajištěnou ocelovými lany. Není to nic náročného, ale pro ty, kdo mají strach z výšek, to může být celkem adrenalinové nakopnutí po dlouhém pomalém stoupání.

V sedle na Poľském hrebeni jsme už ve výšce 2 200 metrů. Za sebou máme asi 550 metrů převýšení a čeká nás ještě necelých 300. Druhá část cesty na vrchol Východné Vysoké už je zábavnější. Lezeme po kamenech a na pár místech i po jisticích železech. Po levé ruce máme celkem prudký sráz dolů, takže je lepší držet se víc od kraje.

Okolní vrcholky se začínají halit do mraků a my uslyšíme první zahřmění. Zastavujeme a následuje válečná porada. Porovnáváme všechny možné předpovědi počasí a vyhodnocujeme situaci, protože bouřku na vrcholcích Tater fakt zažít nechceme. Další hromy už neslyšíme, na vrcholek proudí další skupinky turistů a se rozhodneme taky pokračovat na vrchol. Záverečná cesta trvá asi 45 minut a dá docela zabrat. Ale stojí to za to!

Dechberoucí výhledy na celé Tatry

Východná Vysoká (2 429 m.n.m.) nás odměňuje výhledy snad na celé Tatry. Vidíme Rysy, hřeben Polských Tater a přímo pod námi se rozprostírá Velká Studená dolina s Lomnickým štítem v pozadí. Protože se mraky ale rychle stahují, uděláme pár vrcholových fotek a raději míříme dolů zpět do Polského sedla.

Pod řetězy vytahujeme turistické hole, abychom co nejvíc ušetřily kolena. Čeká nás totiž sestup až do Starého Smokovce, což je asi 1 500 výškových metrů klesání. Asi v polovině Velického údolí už schytáme první kapky a ke Sliezskému domu už přicházíme slušně promočené. Objednáváme cappuccino a flat white a nohám dopřáváme 30minutový odpočinek.

Závěr cesty od Sliezského domu po žluté do Smokovce už moc zábavný není. Stále poprchává a cesta se zdá být nekonečná. Po asi 2 hodinách jsme ale konečně dole. A vlastně jsme měly zase docela štěstí. Bouřka se nám vyhla, výhledy byly krásné a déšť jsme potkaly až v bezpečí na cestě v údolí.

Na Východnou Vysokou jsme se vypravily v rámci výzvy Doby Tatry 2020, kde je úkolem zdolat celkem 6 vysokotatranských vrcholů. Kromě Východné Vysoké také Slavkovský štít, Rysy, Koprovský štít, Kriváň a Jahněčí štít. Zvládly jsme to? O tom zase někdy příště.

Od Sliezského domu Velickým údolím

Sraz s horským vůdcem máme v Tatranské Poliance na parkovišti, odkud jedeme autem až do šestnácti set metrů nad mořem ke Sliezskému domu. Za tuhle cestu musíme zaplatit dalších 15 eur nahoru a 15 eur dolů (5 euro na osobu včetně horského vůdce).

Na parkovišti ještě vyfasujeme mačky a cepín (sedák a helmu máme vlastní) a o půl sedmé ráno už vyrážíme vstříc Velickému údolí. Cesta vede nejprve po turistické zelené značce. Asi po 45 minutách chůze odbočujeme z vyznačené trasy a vydáváme se po kamenném poli doleva směrem k úbočí. Cestou narážíme na první pozůstatky sněhu, který je dost mokrý a klouže. Mačky ale zatím potřeba nejsou, ty využijeme až při sestupu.

Opět výstup po kamenech, kousek po sněhu a zase kameny. Dáváme první pauzu na doplnění tekutin a konečně i snídani, kterou jsme ráno o půl šesté odbyli jedním banánem. Pokračujeme vzhůru. S nastoupanými metry a se sluncem v zádech postupně odkládáme i oblečení. Po nějaké době, kterou nedokážu odhadnout, jak dlouho trvala, konečně přichází čas na to, na co jsme se celou dobu těšili. Vytahujeme sedáky, helmy a navazujeme se na lano. První vůdce Ján, já, jako nejlehčí člen výpravy, jsem uprostřed, a poslední Tom.

Gipsyho ferratou na Tetmajerovo sedlo

Nyní musíme vyšplhat komínem, tzv. Gipsyho ferratou, nahoru. Protože máme zkušenosti s lezením na umělé stěně a trochu i na skalách, není to pro nás nic obtížného. Cesta se pode stupnice horolezecké obtížnosti UIAA klasifikuje jako II-III. Navíc je zde hodně železných kramlí, které cestu nahoru výrazně ulehčují.

Navázaní na lano pokračujeme vzhůru až na Tetmajerovo sedlo. Dosud za sebou máme asi 3 hodiny cesty a celkem s údivem zjišťujeme, že náš čeká už jen asi 45 minut po hřebeni na vrchol. Posilňujeme se další svačinou, což u mě znamená balíček gumových medvídků. A jak už je u našich výstupů zvykem, začíná se zatahovat a půlka Tater se schovává do mraků. Nevadí, na vrcholové fotky v bílé mlze jsme už zvyklí.

Až na vrchol Československa

Poslední část cesty je nejzábavnější. Lezeme po hřebeni po velkých ostrých kamenech. Po levé i pravé straně hora prudce klesá dolů odhadem tak 200 metrů. Stále jsme ale navázaní na laně, takže není důvod pro obavy ze spadnutí. Po půlhodině už vidíme vrcholový kříž a za dalších 15 minut jsme tam. Na Gerlachu. Jsme na nejvyšší hoře Slovenska, kam se chtěli podívat už naši prarodiče, ale neměli tu možnost. My ji máme a já jsem za to nesmírně vděčná.

Následuje pár povinných vrcholových fotek, rychlá svačina a po 20 minutách už začínáme balit věci a chystáme se na sestup.

Na sestup raději mačky a cepín

Sestupujeme Batizovským žlabem a Batizovskou próbou. Žlab je stále pod sněhem, takže musíme nasadit mačky, které si celou cestu neseme v batohu.

Tady se projevuje naše ne moc vhodně zvolená obuv – nízké pohorky. Mačky na nich špatně drží, ale hlavně máme sníh až pod ponožkama. V tuhle chvíli jsme už kompletně v mraku, takže oblékám bundu a jsem ráda i za zimní rukavice, které jsem si ještě dole v Liptovském Mikuláši koupila.

Cesta dolů se zdá nekonečná, asi jako u všech sestupů. Sníh je dost mokrý a klouže, takže využíváme i cepín, kterým se přidržujeme ve svahu. V jednu chvíli Tomovi podjede noha a on sjede asi 2 metry dolů. Protože jsme navázaní na laně, stačí strhnout i mě. Všechny nás zachytí vůdce Ján, který jde poslední, ale já si v tu chvíli uvědomím, že vydat se touhle trasou bez dostatečného vybavení by mohlo být dost hazardní. Ve sněžném horském terénu se máme ještě co učit.

Hory, plesa, slunce a svišti

Na konci sněhového pole konečně sundáváme mačky, helmy, odvazujeme se z lana a uklízíme úvazek do batohu. Už ve slunečném poledni sestupujeme k Batizovskému plesu a cestou potkáváme i místní obyvatele – sviště. Bunda, mikina i termotričko jdou postupně dolů a už si naplno užíváme horského léta. U plesa se napojujeme na Tatranskou magistrálu a asi po hodině a půl jsme zpět u Sliezského domu.

Je před třetí odpoledne, takže jdeme do hotelu na zaslouženou kávu (kterou tu mimochodem mají fakt výbornou!). Pak už nezbývá než nasednout do auta a dopravit se zpět dolů na parkoviště, kde se naše cesty s horským vůdcem rozcházejí.

Média jsou momentálně už téměř dva měsíce plná jediného tématu. Ale v záplavě všech koronavirových zpráv postupně prosakují na povrch i další témata. Třeba to, že aktuálně procházíme asi nejhorším suchem za poslední desítky let. A vyhlídky na další roky nejsou moc příznivé. Ale stejně jako všechno, i boj proti suchu začíná u jednotlivce.

Zjednodušeně jde o to, že dříve se do půdy v rámci hnojení vracela organický hmota, tedy odumřelé rostliny, tráva nebo kompost ze zbytků ovoce a zeleniny. Moderní zemědělství ale nahradilo přírodní hnojiva umělými, která sice dodají rostlinám potřebné látky, nikoliv už ale ony organické zbytky, které v půdě posilují její schopnost zadržovat vodu.

Nemusíme hned přecházet na kompletní bionákupy. Stačí, když každý z nás zařadí do svého nákupního seznamu pár položek z ekologického zemědělství.

Nakupujme v second-handu

Tohle je rada, kterou najdeme snad ve všech minimalistických, zerowaste, ekologických návodech. Ale ono to fakt funguje.

Naše nákupní chování má vliv nejen na produkci CO2 a dalších emisí ale i na spotřebu vody. K výrobě jednoho kilogramu bavlny je podle článku INCIENu potřeba 7 až 30 tisíc litrů vody. Přepočteno na kusy oblečení, to je asi 8 tisíc litrů vody na jedny džíny a zhruba 2 500 litrů na jedno tričko. Koupí jednoho trika ze sekáče tak můžete ušetřit stejně, jako kdybyste si 50x odpustili napuštěnou vanu.

A tip nakonec: Vypínejme vodu, kdykoliv to jde

Sprcha místo vany. Tohle je asi první, co na nás vypadne, když si vygooglíme, jak šetřit vodu. Jenže má tahle rada fakt smysl? Průměrná sprcha má průtok asi 15 litrů za minutu (existují samozřejmě i úspornější varianty). Tříminutové sprchování nás tak vyjde na cca 45 litrů vody. Klasická vana má objem asi 150 litrů, když počítáme, že ji na koupání naplníme asi do 1/3, vychází to na 50 litrů na koupel. A to už tak velký rozdíl není.

Větší rozdíl ve spotřebované vodě udělá, když se naučíme vodu vypínat během toho, co se mydlíme, šamponujeme nebo holíme. V takovém případě pak voda reálně poteče třeba jen dvě minuty, a to už se na ušetřené vodě z dlouhodobého hlediska projeví.

Vypínejme tedy vodu, když ji zrovna nepotřebujeme. Ať už jde o zmiňované sprchování, čištění zubů nebo umývání nádobí.

Máte nějaký vlastní tip, jak bojovat proti suchu a jak šetřit vodu? Podělte se o něj s ostatními!

Podle této kalkulačky bych musela zasadit celkem 217 stromů, abych ji vynulovala.

Ve druhé kalkulačce, kde se moje CO2 stopa držela na 14,3 tunách, jsem pak podle statistik byla naopak nad průměrem a moje stopa byla skoro o polovinu větší, než jaký by měl být podle britské vlády cílený stav pro rok 2020. Podle těchto výsledů moje cestování zapříčinilo 43 % vyprodukovaného CO2, třetina byla bydlení, 14 procent věci a jen 12 procent jídlo.

Poslední číslo mě zarazilo. Jídlo tvoří jen 12 procent mé celkové uhlíkové stopy? Jo, snažím se jíst víc lokálně, maso ne každý den a nevyhazuju zkažené jídlo z ledničky. Nejsem ale vegan a rozhodně nenakupuju 100 % bez obalu.

Proč tedy máme pocit, že právě jídlo je to, co spasí náš svět? Že všichni musíme přejít na rostlinnou stravu a nekupovat limonády v PET lahvích?

Plast nebo plechovka? Papír? Nebo sklo?

Plast se stal naším úhlavním nepřítelem. Všichni známe ty fotky zabalených okurek v plastu. A ty hromadné komentáře všech internetových odborníků. Jenže plast je ale v mnoha případech nejefektivnějším obalovým materiálem. Třeba právě salátová okurka vydrží zabalená v plastu o 14 dní déle (zdroj: EKOLIST, 2020).

Igeliťáky jsou zlo. Všichni teď nakupujeme do papírových pytlíků a připadáme si, kdoví co neděláme pro přírodu. Avšak kromě toho, že pro výrobu papírového sáčku je třeba 4x více energie, než u plastového, když započteme faktory jako poškození ozónové vrstvy, lidskou a ekosystémovou ekotoxicitu, znečištění vody a ovzduší, bylo by zapotřebí papírový sáček použít 43x, aby byl „lepší“ než ten plastový (zdroj: EKOLIST, 2020).

Má smysl třídit?

Jedna věc je, jaké nakupujeme obaly, druhá, a možná mnohem důležitější, jak s nimi dál nakládáme. Například hliníková plechovka, pokud se správně zrecykluje, představuje menší zátěž pro životní prostředí než PETka hozená do směsného odpadu.

„Já netřídím. Moje teta viděla, jak přijelo auto a stejně to všechno sesypali dohromady.“ Tohle je věta, z níž bělám vzteky. Ne, nevěř všemu, co jedna paní povídala. Ano, i jedno auto může odvést různé druhy odpadu a neskončit s nimi ve spalovně. Právě na správném třídění a recyklaci funguje princip cirkulární ekonomiky. Takže prosím, třiďme. Má to smysl.

TIP: Pokud vás téma cirkulární ekonomiky zajímá, na DVTV nedávno vyšel zajímavý rozhovor se Soňou Jonášovou

Má smysl být zerowaste?

Kdyby to šlo, tak určitě. Ale pro 99 % populace je to spíš ideál, ke kterému směřujeme. Snažme se tedy být spíš low-waste. Lepší je, když všichni omezíme své odpady o malou část, než když pár jednotlivců bude zcela zerowaste.

Důležitější než obal a původ je ale ovšem způsob zpracování. Takže ani lokální rajčata nemusí být lepší než bio rajčata ze Španělska (bavím se pouze o velikosti uhlíkové stopy, nikoliv podpoře ekonomiky nebo samotné chuti zeleniny).

Má smysl být minimalista?

Ještě se vrátím k citaci z již zmíněného článku z Ekolistu. „Součástí problému je především nedostatečně informovaná veřejnost, která si dnes sice o 800 % více stěžuje na přítomnost plastových obalů, ale v zásadě nijak neomezila své spotřební chování.“

Tohle je ten zásadní problém. Nakupovat do papírových sáčků není řešení. Řešením je nenakupovat. Nemyslím rohlíky a cibuli, ale ty pátý džíny, co byly ve slevě, třetí sluchátka, protože na Alze je Black Friday, nebo UV lampu na obličej, kterou vlastně ani nechci, ale viděla jsem ji na Instagramu a byl u ní 20% slevovej promo kód.

A co to cestování?

Na tohle jsem zatím definitivní odpověď nenašla (a asi ještě dlouho nenajdu). Ale i tady platí – chovat se zodpovědně a využívat takové dopravní prostředky, aby to dávalo smysl. Je rozdíl dojíždět každý den do práce 30 kilometrů autem, nebo si dvakrát za rok udělat roadtrip do Německa nebo do Chorvatska.

To stejný platí pro létání. Asi není možný, abychom všichni najdenou přestali lítat (i když současná karanténa nám ukázala, že to vlastně jde). Navíc, letecká doprava není ten hlavní důvod znečištění ovzduší. Jsou to právě ty nepotřebný trička ve slevě, který se musely vyrobit někde v indickém sweatshopu (a to nemluvím o etice této výroby), materiál musel někde vyrůst (a na to se spotřebovala další spousta energie a vody), někdo to musel přes půl světa dovést a stejně se nám to za pár měsíců nošení rozpadne.

Budu proto létat tam, kde to má smysl. Pokud existuje v rámci Evropy přijatelná varianta, ráda ji využiju. Když ale cesta vlakem trvá třikrát tak dlouho a navíc je i dvakrát dražší, těžko se hledá motivace nekoupit si letenku.

Řešením dlouhých vzdáleností přes oceán nejsou ani plavby lodí. Ty jsou většinou naopak mnohem horší než letadla.

Co má tedy smysl?

Cely tohle svoje zamyšlení bych teda shrnula do několika bodů:

• Snažit se omezovat odpad v rozumné míře. Tak, abyste s tím neštvali svoje okolí, ale naopak se od vás mohlo třeba inspirovat.
• Třídit vše, co jde. Znovupoužití obalových materiálů je jedním z nejefektivnějších způsobů, jak šetřit naši planetu.
• Nakupovat jen to, co potřebuji. Ať už jde o jídlo, kterého bohužel velká spousta končí v popelnici, věci, oblečení, kosmetiku a v neposlední řadě elektroniku
• Šetřit energie. Voda, topení, pračka, mytí nádobí, rozsvícené světlo v místnosti, kde nejsem, nebo zbytečně nastartované auto. To všechno jsou místa, kde máme šanci celkem jednoduše šetřit primární zdroje.
• Přemýšlet na původem věcí a jídla. Lokální, bio, eko, vegan, fair trade. Nejsou to jen moderní pojmy, ale něco, nad čím bychom měli při každém našem nákupu přemýšlet.
• A především myslet. To je ta nejjednodušší a přitom většinou nejtěžší věc, co můžeme udělat.

Adventní kalendáře, stromečky, balicí papíry a vánoční dekorace. Věci, které jsou neodmyslitelně spjaty s Vánocemi, ale většina z nich po svátcích bohužel končí v popelnicích a kontejnerech. Jak se vyhnout na konci roku zbytečnému odpadu? Sepsala jsem několik tipů, jak si letos užít „zelenější“ Vánoce.

2. „Zelenější“ vánoční stromeček

Tradice zelených jedliček a smrčků ověšených ozdobami a světýlky je krásná a byla by škoda se jí vzdávat. Jaké jsou tedy „ekologičtější“ varianty než si každý rok koupit nový vzrostlý stromek, který po 14 dnech hodíme k popelnici?

Velmi oblíbenou variantou jsou stromky v květináči. Například Ekologický Institut Veronica každý rok prodává malinké stromky, které vám na Vánoce udělají doma radost, a na jaře je pak můžete vysadit na určená místa. Pokud máte zahradu, můžete stromek mít celý rok tam, a pouze na Vánoce jej přinést dovnitř a použít jako vánoční stromeček. A pokud nepotřebujete dvoumetrový strom, dobře poslouží i malé zakrslé smrčky, které se dají pěstovat na balkóně. My se o svůj vánoční stromeček takto staráme už čtvrtým rokem.

Pokud ale přeci jen toužíte po běžném stromečku, podívejte se, jestli se někde ve vašem okolí neprodávají stromky z prořezů. Ty nejsou speciálně pěstované pro účely Vánoc, ale jde o volně rostoucí stromy, které by tak či tak musely být pokácené. My jsme si minulý rok takto pořídili dva smrčky z CHKO Krkonoše, které pocházeli právě z kultivace části krkonošského lesa. Stromečky sice nejsou tak dokonale symetrické, zato jsou mnohem přirozenější a taky většinou nestojí tolik peněz.

3. Ekologické balení dárků

Den po Štědrém večeru většina kontejnerů na tříděný odpad přetéká balicími papíry a plastovými obaly. Jak se vyhnout tomuto zbytečnému odpadu?

Balicí papíry jsou vyrobené na jedno použití a pokud jsou na nich třpytky či jiné ozdoby, končí navíc místo kontejneru na papír ve směsném odpadu. Dalším spotřebním zbožím jsou pak nejrůznější stužky, mašličky a jmenovky.

Dnes už se naštěstí dají pořídit recyklované přírodní balicí papíry. Obecně platí, čím méně vzorů a barev, tím menší zátěž pro životní prostředí při výrobě. Já už budu letos potřetí balit dárky do klasického poštovního papíru na balíky. Je to tmavý nebarevný papír, který se dá pořídit ve velkých arších, a navíc stojí zlomek oproti „trendy“ ekologickým papírům. Místo stužek a mašliček pak můžete použít klasické provázky ozdobené smrkovou větvičkou, sušeným pomerančem nebo třeba skořicí.

Další variantou jsou pak dárkové tašky nebo krabičky, které se na rozdíl od balicího papíru dají znovu použít.

4. Jak nedarovat zbytečný dárek

Nejvíce odpadu o Vánocích ale nevzniká z balicích papírů, nýbrž ze samotných dárků. Ať už vyhazujeme plastové obaly, polystyreny a výplně krabic, v nichž nám zásilka dorazila domů, nebo v nejhorším případě i samotné dárky.

Článků a tipů, co darovat babičce, mamince či bratrovi jsou na internetu stovky. Já mám pro vybírání dárků několik jednoduchých pravidel:

• Vždy nejprve zjišťuji, co se dotyčnému hodí, co potřebuje nebo co by mu udělalo radost.

Není nic horšího než najít pod stromečkem druhou varnou konvici (přestože ta vaše je naprosto v pořádku), patnácté termo tričko (přestože na hory jedete na jednou za rok) nebo druhý diář na následující rok (který stejně nepoužijete, protože používáte kalendář v mobilu). Není nic jednoduššího se zeptat (nebo napsat dopis Ježíškovi). Když totiž darujete něco, co si dotyčný sám přeje, nejen, že z toho bude mít radost, ale vyhnete se tomu, že darujete zbytečnost, která ho ani nepotěší ani ji nevyužje.

• Když nevím, co darovat, sahám po jídle nebo pití.

Všichni známe tu bezmoc, když už patnáctý rok po sobě vymýšlíte, čím „originálním“ obdarovat dědečka, tchyni, nebo kolegy v práci na Vánočním večírku. Vínem, nakládanými sýry, domácí marmeládou nebo třeba specialitami z Řecka nic nepokazíte. Je samozřejmě fajn vědět, co má dotyčný rád, ale pokud se mu náhodou netrefíte do chuti, on dárek jednoduše při další příležitosti daruje někomu jinému. Důležité je, že mu ta věc nebude ležet doma ve skříni (nebo na skříni).

• Když si nejsem jistá, jestli mám stejný vkus jako obdarovaný, daruji raději dárkový poukaz.

Tohle se týká především oblečení, ale dárkový poukaz může stejně dobře posloužit i na vybavení domácnosti, jako zmíněnou varnou konvici. Přeci jen, babičce se může líbit naprosto něco jiného, než mě (ať už obdarovávám já ji, nebo ona mě). A dárkový poukaz do konkrétního obchodu je elegantnějším řešením, než v obálce jen darovat peníze.

• A u poukazů ještě zůstaneme.

Dávat si nemusíme stále jen věci. Pořídit můžeme lístek na koncert, víkend na horách, kurz vaření nebo třeba vlastní poukázku na hlídání dětí nebo společně strávený čas.

• Pokud nezafunguje ani jeden z výše uvedených bodů, stále je tu šance, jak potěšit své blízké a zároveň i někoho dalšího.

Krásným vánočním dárkem (především pro ty, kteří opravdu nic nechtějí) je darování Skutečného dárku. Dárek ve formě pastelek do školy, pitné vody nebo třeba živé kozy putuje lidem v rozvojových zemích a vy k němu obdržíte certifikát, který můžete schovat pod stromek. Kromě Skutečného dárku od Člověka v Tísni existuje i řada projektů, které můžete podobným způsobem podpořit. Milovníkům přírody lze koupit kousek lesa či pralesa, milovníkům vína pak můžete darovat láhev vína, jejíž výtěžek jde na dobrou věc. Možností je nespočet. Stačí zapojit fantazii (a případně Google).

5. Co s nevhodným dárkem?

Ok, vy sami byste to už měli zvládnuté. Co ale dělat s dárky, které dostanete vy? Řešení je několik:

1. Pokud k dárku dostanete paragon a můžete věc POSLAT ZPĚT do obchodu, udělejte to. Dárce to sice může trochu mrzet, ale lepší vybrat jinou a vyhovující věc, než nechat dárek ležet ve skříni.
2. Pokud to nejde, můžete ji zkusit PRODAT NEBO DAROVAT na bazarových serverech nebo ve facebookových skupinách typu Daruji za odvoz nebo Zerowaste kolotoč.
3. Nebo věc s někým VYMĚNTE za něco, co vám poslouží lépe. Existují i speciální povánoční swap akce, kde si lidé vyměňují nepovedené dárky.

Nevhodný dárek můžete také odnést na charitu (ty toho ale během Vánoc většinou mají ze všech sbírek dostatek), nebo do dobročinných obchodů typu Veronica, kde se věc prodá jako v klasickém bazaru a výtěžek jde pak na charitu. Konkrétně do Veronicy lze donést téměř vše – od oblečení, přes nádobí až po nepoužitou kosmetiku.

V Brně pak existuje ještě například dobročinný obchůdek Šuplig, na oblečení, kabelky a boty se dá využít Baltazar od Diecezní charity Brno, a samotné SAKO pak ve spolupráci s městem Brnem nedávno spustilo projekt RE-USE, do čtyř tzv. RE-USE pointů tak můžete přinést drobnější věci od knih, sportovního vybavení až po různé zařízení domácností.

Pokud chcete udělat něco pro naši Planetu, nemusíte hned celé rodině pod stromek schovávat zerowaste starter pack. Stačí začít u sebe malými krůčky. A třeba tím inspirovat i ostatní.

Pokud zamíříte do Julských Alp, výstup na Mangart je rozhodně jedním z výletů, který byste neměli vynechat. Se svými 2679 m n. m je Mangart hned po Triglavu a Škrlatici třetí nejvyšší horou Slovinska. Zároveň se pyšní nejvýše položenou silnicí v zemi, neboť do Mangartského sedla, které leží ve výšce dvou kilometrů, se lze dostat autem nebo na motorce. Majestátná hora tak láká nejen zkušené horolezce, ale i rodiny s dětmi či motorkáře, kteří se sem jedou kochat překrásnými výhledy.

Ferrata Via Italiana pro odvážné

Hned na pod svahy Mangartského sedla se vine překrásná ferrata Via Italia. Pokud tedy máte rádi zajištěné cesty, můžete svůj výstup na vrchol začít právě tady. Jde o ferratu obtížnosti C/D, která je po celé délce dobře zajištěna. Nechoďte sem, pokud nemáte s ferratami zkušenosti nebo vám nedělají dobře výšky. Samotná cesta trvá přibližně hodinu a půl, na přístup a sestup počítejte další dvě hodiny. Celkem si tedy na italskou ferratu nechejte tři a půl hodiny.

Ferrata není součástí vrcholového výstupu na Mangart, není tedy nutné ji při výstupu na horu absolvovat. Pokud ale máte rádi trochu adrenalinu a překrásné výhledy, určitě sem zamiřte.

Nástup na ferratu je celkem schovaný, z Mangartského sedla musíte sejít dolů pod kolmou severní stěnu, kde zajištěná cesta začíná. Z asfaltové cesty na Mangartském sedle se vydejte stejnou cestou jako všichni, co míří na vrcholek. Za horou Travnik těsně před Malim Mangartem pak hledejte odbočku doleva směr Bivacco Nogaraa. Nyní vás čeká asi hodinový sestup dolů po značené cestě. Asi za půlkou sestupu k chatě vede vpravo pěšina k nástupové stěně.

Samotná ferrata Via Italiana pak vede kolmo vzhůru po severní stěně hory. Nad hlavou tak budete mít majestátný vrcholek Mangartu a pod nohama překrásná jezera Fusine. Zajištěná cesta končí v sedle mezi Malým a Velkým Mangartem. Nyní máte tři možnosti. Buďto můžete pokračovat svůj výstup na Mangart normální italskou cestou, vydat se odbočkou na Via Slovenia a zdolat Mangart slovinskou ferratou, nebo se vrátit pěšinou zpět k silnici.

Ferrata Via Slovenia na vrchol Mangartu

Na vrcholek samotného Mangartu pak vedou dvě cesty: zajištěná cesta Via Slovenia, tedy ferrata ze slovinské strany, nebo normální cesta Via Normale přes italskou severní stěnu.

Via Slovenia je feratta v západní stěně Mangartu obtížnosti C a cesta nahoru trvá přibližně 3 hodiny. Místa jsou zde často velmi exponovaná a někdy nepříliš dobře zajištěná, ferattový set i s helmou je proto nutností! Nástup na ferratu od horního parkoviště na Mangartském sedle vám zabere dalších asi 30 minut. Opět se vydáte pěšinkou směr Malý Mangart, tentokrát ale neodbočíte před horou doleva, ale budete pokračovat dalších asi 200 metrů až k velkému kameni s červenou šipkou Slovenska Pot (slovinská cesta). Zdoláte dalších pár desítek metrů k západní stěně hory, kde už vás v široké puklině čeká samotná ferrata.

My jsme se sem vypravili v červenci a bohužel schytali ne příliš dobré počasí. Den před naším výstupem napadl čerstvý sníh a celá cesta tak byla zledovatělá a namrzlá. Navíc foukal velmi studený vítr a z výhledů na okolí taky nic nebylo. Po namáhavém tříhodinovém výstupu se ale na vrcholku počasí přeci jen trochu umoudřilo a mezi roztrhanými mraky jsme si tak mohli alespoň na chvíli užít vrcholové výhledy.

Normální cesta na Mangart bez ferratového setu

Bez vybavení se pak nahoru dostanete normální cestou Via Normale, která se vine italskou částí hory. Tato cesta souží zároveň jako sestupová cesta pro slovinskou ferratu. Ani tady ale nepřeceňujte svoje síly, jedná se o poměrně zdlouhavé lezení po řetězech a asi v polovině cesty je potřeba přejít kamenité pole, kde se po velkou část roku drží sníh.

Poprvé, když jsme se pokusili o výstup na Mangart normální cestou, jsme právě u sněhového pole, které se prudce svažuje dolů a končí kolmým srázem, otočili svou cestu zpět a zdolání vrcholu odložili na další rok. Pokud nemáte opravdu pevné protiskluzové boty a v ideálním případě i mačky, nedoporučovala bych zasněženým polem pokračovat dál. Pokud se ale na Mangart vydáte v pozdějších letních měsících, měla by cesta být bez problémů schůdná.

Mangart je bezesporu jedna z nejkrásnějších hor slovinských Julských Alp. Zajímavých míst k navštívení ale naleznete v okolí Triglavského národního parku mnohem více. Pár tipů, kam v okolí řeky Soči vyrazit, jsem sepsala v tomto článku. Nebo mrkněte na web Objevuj -Slovinsko.cz, kde je spousta informací o celé zemi. Byli jste už někdy ve Slovinsku? A kde se vám nejvíce líbilo? Dejte mi vědět do komentářů, ať se můžu inspirovat pro naši další cestu!

Slovinsko už dávno není jen tou zemí, kterou se projíždí na rodinnou dovolenou do Chorvatska. Stále více Čechů si jej oblíbilo pro jeho nádhernou přírodu, malebné vesničky a pohostinnost zdejších lidí. Poprvé jsem ve Slovinsku byla někdy ve 12 letech a už v té době jsem věděla, že se sem jednou budu chtít vrátit. A tak posledních pár let sem každé léto alespoň na pár dní zamíříme. A protože milujeme hory, naším nejoblíbenějším výchozím místem pro výlety je Bovec, horské městečko v údolí smaragdové řeky Soča a vysokých vápencových štítů okolních Julských Alp a Triglavského národního parku.

Řeka Soča je často hlavním lákadlem, proč zamířit v Julských Alpách více na západ mimo hlavní turistický ruch v okolí Bledského jezera. Soča vyvěrá ve skalách pár kilometrů od městečka Trenta, které je od Bovce vzdálené asi 25 kilometrů. Auto můžete nechat na bezplatném parkovišti u chaty Koča při Izviru Soče.

K prameni řeky je to procházka maximálně na hodinu tam i zpět, ale pozor, pevné boty s sebou! Posledních 50 metrů vás čekají skály a řetězy místy na exponovaných skalách. Samotný průzračný pramen řeky, která vyvěrá z pukliny mezi dvěma skalními deskami, ale stojí za to.

Pokud vás šplhání po skalách neoslovuje a chcete si raději užít výhledy na klidnou řeku, můžete se projít podél Soči Trenským údolím. Kolem celé řeky vede turistická cesta, která se klikatí přes dřevěné mostky z jedné strany na druhou. Na každém kroku je navíc i odstavné parkoviště, příležitostí na fotku je tedy nespočet.

Pokud ale chcete spatřit Soču v celé své smaragdové kráse, doporučuji přesnout se více na jih, kde už řeka nabírá větší proud. Nejkrásnější výhledy, které jsme doposud objevili (kdo ví, možná příště narazíme na krásnější), jsou po cestě od Napoleonova mostu k vodopádu Kozljak.

Napoleonův most, který spojuje levý a pravý běh řeky v nejužším místě soutěsky, se nachází v městečku Kobarid, které leží asi 20 kilometrů od Bovce směrem na jih. Starý kamenný most zde byl postaven v roce 1750 na počest Napoleonových jednotek, které tu procházely směrem k průsmyku Predel. Během první světové byl ale vyhozen do povětří a svou úlohu sehrál i během partizánských bojů za druhé války. Dneska je most opět postaven a vede pře něj malá silnička, kterou se dostanete na parkoviště – výchozí bod další procházky.

Vodopády Kozjak, Virje a Boka

Ze zmíněného parkoviště asi sto metrů nad Napoleonovým mostem začíná krásná procházka k jednomu z mnoha vodopádů, které ve Slovinsku najdete – slap Kozjak. Oproti ostatním vodopádům je zajímavý tím, že vytéká uprostřed jeskyně. Jeho nevýhodou je ale to, že parkoviště je tu placené (1,5 eura na hodinu) a k vodopádu se navíc platí vstupné (4 eura dospělý, 2 eura dítě).

Každopádně už samotná cesta k němu za těch pár desítek korun stojí. Právě tady totiž najdete podle mě ty nejhezčí výhledy na řeku Soča. Cesta od parkoviště k vodopádu trvá asi 30 minut, se zastávkama na focení (a že jich bude několik) počítejte s cestou tak na dvě hodiny.

Vodopád Virje

Dalším vodopádem, který byste při návštěvě Bovce neměli nechat, je slap Virje, široký vodopád s jezírkem, kde se dá i vykoupat. K vodopádu vede příjemná asi 3kilometrová procházka přímo z centra Bovce, případně můžete auto nechat na parkovišti pod lanovkou na Kanin a vyrazit odkud. Vstup k vodopádu je bezplatný a s sebou si určitě kromě foťáku nezapomeňte i plavky. Nečekejte ale koupání jako na Riviéře, voda mívá „příjemných“ 8 stupňů.

Vodopád Boka

V neposlední řadě si pak nenechte jít slap Boka, který je se svými 106 metry největším vodopádem ve Slovinsku. Nachází se asi 5 kilometrů jižně od Bovce a prohlédnout si ho můžete zdálky už ze silnice. Pokud ale toužíte po trochu lepším výhledu, po asi 20 minutách cesty lesem do kopce se dostanete na první vyhlídku. Pokud máte dobré boty (a nohy), můžete se vyšplhat ještě o něco výš na vyhlídku číslo dvě, odkud je výhled o něco hezčí.

Stejně jako na Virje, ani k vodopádu Boka neplatíte vstupné a parkoviště u silnice před mostem je také bezplatné (jen pozor, v odpoledních hodinách nemusíte najít místo).

Mangartské sedlo a via ferrata na vrchol Mangartu

Za dokonalými výhledy na celý Triglavský národní park a italské Alpy se vydejte na Mangart, třetí nejvyšší horu Slovinska s nadmořskou výškou 2679 metrů. Zajímavostí je, že zde leží nejvýše položená silnice ve Slovinsku, takže se autem můžete dostat do výšky nad dva tisíce metrů. Cesta je sjízdná pro všechna motorová vozidla, klikatá úzká silnice ale vyžaduje určitý řidičský um. Protože nahoru vede jen jedna cesta, je potřeba se vyhýbat protijedoucím vozidlům nad poměrně příkrými srázy.

Protože se Mangart nachází na území Triglavského národního parku, je potřeba zaplatit před vjezdem nahoru poplatek 5 euro za vozidlo. Auto pak můžete nechat na parkovišti pod chatou Koča pod Mangartom nebo vyjet ještě o něco výš až na konec Mangartského sedla, kde vás čekají dechberoucí výhledy.

Mangartské sedlo je pak výchozím bodem pro zdolání samotného vrcholku hory, kam se můžete dostat dvěma cestami: normálkou z italské strany nebo ferratou ze slovinské strany. Via Slovenia je feratta v západní stěně Mangartu obtížnosti C a cesta nahoru trvá přibližně 3 hodiny. Místa jsou zde často velmi exponovaná a místy nepříliš dobře zajištěná, ferattový set i s helmou je proto nutností! Bez vybavení se pak nahoru dostanete normální cestou, která se vine italskou částí hory. Ani tady ale nepřeceňujte svoje síly, jedná se o poměrně zdlouhavé lezení po řetězech a občas i po sněhových polích (my jsme na Mangartu potkali sníh dvakrát v červenci).

Na Mangartu se nachází také krásná ferrata Via Italiana, která rozhodně stojí za to! O mangartských ferratách jsem sepsala samostatný podrobnější článek.

Koupačka za hranicemi v Lago del Predil

Tohle krásné ledovcové jezero se nachází jen asi kilometr od hranic s Itálií. Z Bovce se sem dostanete přes sedlo Predil a budete pokračovat až nahoru ke státním hranicím. Po cestě nahoru si můžete zastavit na několika odpočívadlech, odkud jsou krásná panoramata a výhledy na celý Triglavský národní park. Hned za hranicemi Itálie se pak nachází pevnost Batteria di Sella Predil, která dříve sloužila jako vojenský bunkr. Pevnost je volně přístupná, takže si ji můžete celou prolézt a vyšplhat se třeba až na střechu.

Pak už stačí sjet pár serpentin a jste u vody. U jezera se dá bezplatně zaparkovat a přímo na pláži si užít piknik s krásnými výhledy. Koupání v jezeru je spíš pro otužilejší, pokud ale chytnete slunečné počasí jako my, udělat pár temp a vrátit se zpět na břeh by neměl být problém pro nikoho. Navíc, voda je krásně čistá a byl by hřích nesmočit si v ní alespoň nohy. Na protějším břehu se pak nachází placená pláž a můžete si zde půjčit i lodičky.

Vojenské pevnosti a bunkry

Okolí Bovce hrálo v historii několikrát důležitou roli, protože se nachází v místech, kde dříve vedla hranice Habsburské monarchie a později Jugoslávie. Celé údolí je proto poseto vojenským bunkry a pevnostmi, které sloužily jako strategické cíle v obou světových válkách (a některé ještě dřív).

Kromě výše zmíněné pevnosti Sella Predil můžete navštívit také Kluže, pevnost asi 5 kilometrů od Bovce směrem k vesnici Log pod Mangartom. Je jedinou zachovalou z tzv. „Korutanských pevností“ a jednou z mála udržovaných pevností vůbec. Protože se nachází na strategickém místě, nad 70metrovou roklí řeky Koritnica, není divu, že bylo toto místo vojensky využíváno už v době Římanů.

Hned naproti pevnosti se nachází jeskyně, a pokud budete pokračovat asi 300 metrů vpravo od ní podél skalní stěny, dostanete se k 116 metrů dlouhému vojenskému tunelu vybudovanému přímo ve skále. Vojenský tunel je volně dostupný a při návštěvě v něm si budete připadat jako ve válečném filmu.

Pokud budete mít dostatek času a energie, doporučuji pokračovat tunelem dozadu a vyšplhat se až na další pevnost Hermann, která dříve sloužila jako strategický bod pro kontrolu celého údolí. Cesta k pevnosti Hermann trvá asi 45 minut, dolů to jde pak o něco rychleji. S sebou doporučuji pevné boty, ať si můžete bývalý vojenský objekt prošmejdit doslova od střechy po sklep.

Nezapomenutelné výhledy ze Svinjaku

Špička Svinjaku, přezdívaná bovecký Matterhorn, tyčící se nad Bovcem je viditelná snad z každé části údolí a přímo vyzývá ke svému zdolání. Cesta nahoru trvá přibližně 3 hodiny a výstup je to každopádně „svinjacký“. Výchozím bodem je vesnice Kal Koritnica, která leží asi 5 kilometrů od Bovce. Auto lze nechat na malém štěrkovém parkovišti na kraji vesnice a pak už vás čeká jen tříhodinové stoupání, které se zdá, že nemá konce. Po nastoupaném převýšení asi 1200 metrů vás však na vrcholku čekají zasloužené výhledy na celé údolí.

Doporučuji vyrazit na vcholek brzy z rána, během poledne (především v letních měsících) byste se při cestě nahoru mohli dost zapotit. My jsme vyrazili v 6 ráno z parkoviště a na vrcholek dorazili v 9 hodin. Ideální čas na zaslouženou vrcholovou snídani a posilnění před sestupem, který byl možná náročnější, než cesta nahoru. Alespoň moje kolena mi to připomínala ještě následující týden.

Slovinsko toho nabízí samozřejmě mnohem víc. Od poklidných jezer Bled a Bohinj přes prosluněné vinice po jedinečnou atmosféru města Ljubljana. Spoustu informací o celém Slovinsku najdete například na stránkách Objevuj-Slovinsko.cz. A co vy, byli jste někdy ve Slovinsku? A kde se vám nejvíc líbilo? Napiště mi do komentářů, ať se můžu inspirovat pro naši další cestu!

Bali nejsou jen dlouhé písčité pláže a romantické rýžové terasy. Je to také divoká příroda, džungle, vodopády a v neposlední řadě sopky. My jsme se během našeho pobytu na Bali vypravili na východ slunce na posvátnou sopku Mt. Batur, která je stále aktivním vulkánem.

Na internetu existuje nespočet návodů a ultimátních ebooků, který vám slibují, že vás naučí, jak se stát digitálním nomádem. Jenže „být digitální nomád“ není to stejné jako být zubař, učitel nebo třeba kuchař. Digitální nomádství totiž není povolání, ale lifestyle. Způsob života.

Přestože to na sociálních sítích může vypadat jako bezchybný život, digitální nomádství není pro každýho. Existuje určitě pár výjimek, kterým kočovný život vyhovuje víc, než žití na jednom místě. Pokud vás téma digitálního nomádství zajímá a chtěli byste se o něm dozvědět víc, doporučuju knížku Travel Bible, Travel Jobs – 135 způsobů, jak si vydělávat na cestách nebo sledovat blogy Nanomadskestezce.cz a Loudavým Krokem.

Jednou ze zemí, které jsme se rozhodli v jihovýchodní Asii navštívit, byl Vietnam. Proč? Lákalo mě poznat svět, z nějž pochází nemalá část našich spoluobyvatel v Česku. Chtěla jsem na vlastní oči vidět ty malebné scenérie zelených kopců a rýžových polí. A taky samozřejmě kvůli vietnamskýmu jídlu! Ne vždy se ale romantické představy o zemi potkají se skutečností. Tady je několik věcí, který bych si bývala přála vědět, než jsme sem jeli.

Disclaimer: Tenhle článek jsou pouze mé subjektivní dojmy z měsíce stráveného v jednom městě. Vím, že Vietnamu žije skoro sto milionů obyvatel a že situace v severním, středním a jižním Vietnamu může být naprosto odlišná.

Vietnamská doprava

Prvním, a asi nejsilnějším dojmem, který si po měsíci z Vietnamu odnáším, je místní doprava. Jestli je thajská doprava chaotická, tak ta vietnamská je naprosto šílená. Nedodržování předpisů se dá snést do chvíle, kdy lidé na silnici fungují jako nějaký ekosystém. Vzájemně na sebe reagují, pouští se a zastavují.

Ve Vietnamu ale nic takového nečekejte. Jak jsme postupně vypozorovali, na silnici tu existuje jediný pravidlo – právo silnějšího. Co si pod tím představit? Před skútrem má přednost osobní auto, před osobákem dodávka, před dodávkou náklaďák. Čím větší vozidlo máte, tím rychleji se někam dostanete.

Samostatnou kapitolou jsou pak taxikáři (který ale nejezdí zrovna ohleduplně snad nikde na světě) a nad vším tím zmatkem kralují autobusy, který se ulicemi řítí jako podobně jako Knight Bus, který vezl Harryho nočním Londýnem.

Všichni do toho navíc neustále troubí, aby dali najevo, že oni jsou ti, kdo zrovna projíždí, a ostatní se mají klidit z cesty.

Místní doprava tak nakonec ovlivnila celý náš pobyt. Plánované výlety na motorce do okolí jsme omezili jen na nejnutnější přesuny v rámci maximálně 20 kilometrů. Vím, že většina lidí do Vietnamu jede právě kvůli projížďkám krajinou, nicméně v zemi s jednou z největších nehodovostí na světě jsme upřednostnili vlastní bezpečnost před poznáváním nových míst. A vzpomínka, že moje spolužačka se loni zabila na silnici právě během dovolené ve Vietnamu, mi na chuti trávit na silnici víc času, než bylo nezbytný, opravdu nepřidala.

Veřejný prostor

Je Vietnam špinavý? Je. Jasně, jsme v jihovýchodní Asii, co jinýho bych měla čekat? Nicméně oproti Thajsku, z něhož jsme do Vietnamu přijeli, nebo proti Bali, kam jsme se přesunuli následně, je na tom tahle země podle mě mnohem hůř.

Vietnam je socialistická republika s vládou jedné strany, což ovlivňuje i celé město. Veřejný prostor zde totiž neexistuje. Podobně jako za socialismu v Česku (který jsem sice díky bohu nezažila, ale znám z vyprávění, filmů i dějepisu) si tu lidé venku na ulici hledí svého, což se projevuje například tím, že jim nevadí odhodit odpadky na zem, nebo zaskládat chodníky motorkama tak, že zde prakticky není možný chodit pěšky.

Svérázné vietnamské stolování

Samostatnou kapitolou je pak vietnamský způsob stolování.

Zaprvý, ve většině restaurací a street foodů najdete stolečky a židličky, které vypadají jako pro děti. Přestože jsou Vietnamci o poznání menší než Evropani, i oni se u jídla krčí téměř u země. Odkud tato tradice pochází, nebo proč tomu tak je, jsem nevyzkoumala.

Zadruhý, když skončí vietnamský oběd/ večeře/jakýkoliv jídlo, vypadá to kolem stolu jako po pořádné páteční párty. Všude se válí flašky od piva (jo, Vietnamci pijou rádi pivo), zbytky jídla, špinavé ubrousky a případně i ohlodané kosti. A to před chvíli u stolu mohla sedět skupinka seriózních pánů v košili, kteří si odskočili na pracovní oběd.

Ve Vietnamu pod každým stolem najdete vlastní odpadkový koš. Za mě super nápad. Jenže mám pocit, že to místní moc nevyužívají a odpadky místo do koše hážou všude kolem. Místní street food jsem tak neužívala tolik, jako pouliční stravování v Thajsku.

Málo úsměvů a Big Brother

Poslední věcí, kterou jsem před příjezdem nečekala, je místní zdrženlivost, možná i místy nevraživost k cizincům.

Já se jim ale popravdě nedivím. Žije tu totiž ještě generace, která na vlastní kůži zažila válku ve Vietnamu. A přiznejme si to. Usmívat se na bělochy, kteří mluví anglicky, když si pamatujete, jak vám Američané odstřelovali domy, zabíjeli příbuzné a vypalovali vesnice, není asi úplně jednoduchý.

Kromě toho, že jsem se tady teda necítila vždy vítaná, mě zarazilo, kolik „pravidel“ tu musí člověk dodržovat.

Jen pro představu: Hned první den jsme skončili na policii, protože nám odtáhli skútr, který jsme nechali na místě, které bylo označené jako parkoviště. Když jedete nakoupit do většího obchodu, většinou musíte projet kolem hlídače parkoviště, který vám dá kartičku s číslem (přestože parkování je zadarmo), a při výjezdu ji druhému vrátíte. Do obchodu vás nepustí s baťohama na zádech a musíte si je schovat do skříňky. Na pláži se nesmíte koupat, kde chcete, ale pouze na vyznačeném místě. A seznam by mohl pokračovat.

Na všechny tyhle případné přestupky dohlíží desítky místních v polovojenských uniformách. Trochu jsem měla pocit, že jsme se ocitli v době Velkého Bratra před nástupem digitalizace. Nebo že jsem se v čase vrátila do mladých let našich rodičů. A obří budovatelské billboardy podél silnice tomu dojmu jen přidaly.

Líbilo se mi ve Vietnamu? Míň, než jsem si vysnila. Asi jsem měla přehnaný očekávání. Zatím nemám v plánu se sem v nejbližší době vracet, ale pokud bych této zemi chtěla dát druhou šanci, rozhodně to nebude nikde ve městě. Věřím, že příroda a vietnamský venkov rozhodně stojí za návštěvu.