Moje uhlíková stopa: Má to smysl?
Snižme svou uhlíkovou stopu. Ale jak?
Jasně, člověk se snaží všemožně omezovat odpady, nakupovat ekodrogerii, nejíst maso případně využívat hromadnou dopravu místo osobního auta. Je ale horší zajet si do řeznictví na kole, nebo autem do 10 kilometrů vzdálené veganské restaurace? Pořídit nové tričko z biobavlny pěstované kdesi v Asii, nebo polyesterový svetr ze sekáče?
Každý den stojíme před desítkami podobných voleb a vlastně tak nějak nevíme, jak se rozhodnout.
Ty ještě nejseš vegan?!
Plasty jsou zlo. Jak můžeš lítat letadlem? Jíst maso je zločin. A to jako fakt jezdíš na nákup autem? Mám pocit, že jsme se dostali do fáze, kam to nikdy zajít nemělo. Dostanete do pití plastový brčko a máte pocit, že vaše celoroční snažení o zerowaste je v háji. Nebo alespoň se tak na nás tváří okolí.
Novodobý trend tzv. „eco shamingu“ a v posledních měsících dosahuje svého vrcholu. Člověk už se bojí koupit si v obchodě mlíko, protože pokud nedejbože není rostlinné, tak musí být alespoň eko, bio, lokální a v ideálním případě načepované do vlastní znovupoužitelné nádoby. Enviro-nazi jsou na každém kroku a pro planetu by vlastně bylo nejlepší, kdybychom se vůbec nenarodili.
Za loňský rok jsem vyprodukovala 15 tun CO2
Když jsem se vrátila z Lisabonu, snažila jsem se spočítat si vlastní uhlíkovou stopu. Na internetu existuje řada kalkulaček, většinou jsou ale dělané pro Američany, Brity nebo Němce. Vhodnou českou alternativu jsem bohužel nenašla. V jedné zahraniční kalkulačce mi moje uhlíková stopa za rok 2019 vyšla 14,3 tuny CO2, v druhé 15,2. Jasně, nejsou to přesné údaje, ale pohybujeme se kolem 15 tun CO2 na osobu. Za rok.
Podle této kalkulačky bych musela zasadit celkem 217 stromů, abych ji vynulovala.
Ve druhé kalkulačce, kde se moje CO2 stopa držela na 14,3 tunách, jsem pak podle statistik byla naopak nad průměrem a moje stopa byla skoro o polovinu větší, než jaký by měl být podle britské vlády cílený stav pro rok 2020. Podle těchto výsledů moje cestování zapříčinilo 43 % vyprodukovaného CO2, třetina byla bydlení, 14 procent věci a jen 12 procent jídlo.
Poslední číslo mě zarazilo. Jídlo tvoří jen 12 procent mé celkové uhlíkové stopy? Jo, snažím se jíst víc lokálně, maso ne každý den a nevyhazuju zkažené jídlo z ledničky. Nejsem ale vegan a rozhodně nenakupuju 100 % bez obalu.
Proč tedy máme pocit, že právě jídlo je to, co spasí náš svět? Že všichni musíme přejít na rostlinnou stravu a nekupovat limonády v PET lahvích?
Plast nebo plechovka? Papír? Nebo sklo?
Plast se stal naším úhlavním nepřítelem. Všichni známe ty fotky zabalených okurek v plastu. A ty hromadné komentáře všech internetových odborníků. Jenže plast je ale v mnoha případech nejefektivnějším obalovým materiálem. Třeba právě salátová okurka vydrží zabalená v plastu o 14 dní déle (zdroj: EKOLIST, 2020).
Igeliťáky jsou zlo. Všichni teď nakupujeme do papírových pytlíků a připadáme si, kdoví co neděláme pro přírodu. Avšak kromě toho, že pro výrobu papírového sáčku je třeba 4x více energie, než u plastového, když započteme faktory jako poškození ozónové vrstvy, lidskou a ekosystémovou ekotoxicitu, znečištění vody a ovzduší, bylo by zapotřebí papírový sáček použít 43x, aby byl „lepší“ než ten plastový (zdroj: EKOLIST, 2020).
Má smysl třídit?
Jedna věc je, jaké nakupujeme obaly, druhá, a možná mnohem důležitější, jak s nimi dál nakládáme. Například hliníková plechovka, pokud se správně zrecykluje, představuje menší zátěž pro životní prostředí než PETka hozená do směsného odpadu.
„Já netřídím. Moje teta viděla, jak přijelo auto a stejně to všechno sesypali dohromady.“ Tohle je věta, z níž bělám vzteky. Ne, nevěř všemu, co jedna paní povídala. Ano, i jedno auto může odvést různé druhy odpadu a neskončit s nimi ve spalovně. Právě na správném třídění a recyklaci funguje princip cirkulární ekonomiky. Takže prosím, třiďme. Má to smysl.
TIP: Pokud vás téma cirkulární ekonomiky zajímá, na DVTV nedávno vyšel zajímavý rozhovor se Soňou Jonášovou
Má smysl být zerowaste?
Kdyby to šlo, tak určitě. Ale pro 99 % populace je to spíš ideál, ke kterému směřujeme. Snažme se tedy být spíš low-waste. Lepší je, když všichni omezíme své odpady o malou část, než když pár jednotlivců bude zcela zerowaste.
Důležitější než obal a původ je ale ovšem způsob zpracování. Takže ani lokální rajčata nemusí být lepší než bio rajčata ze Španělska (bavím se pouze o velikosti uhlíkové stopy, nikoliv podpoře ekonomiky nebo samotné chuti zeleniny).
Má smysl být minimalista?
Ještě se vrátím k citaci z již zmíněného článku z Ekolistu. „Součástí problému je především nedostatečně informovaná veřejnost, která si dnes sice o 800 % více stěžuje na přítomnost plastových obalů, ale v zásadě nijak neomezila své spotřební chování.“
Tohle je ten zásadní problém. Nakupovat do papírových sáčků není řešení. Řešením je nenakupovat. Nemyslím rohlíky a cibuli, ale ty pátý džíny, co byly ve slevě, třetí sluchátka, protože na Alze je Black Friday, nebo UV lampu na obličej, kterou vlastně ani nechci, ale viděla jsem ji na Instagramu a byl u ní 20% slevovej promo kód.
A co to cestování?
Na tohle jsem zatím definitivní odpověď nenašla (a asi ještě dlouho nenajdu). Ale i tady platí – chovat se zodpovědně a využívat takové dopravní prostředky, aby to dávalo smysl. Je rozdíl dojíždět každý den do práce 30 kilometrů autem, nebo si dvakrát za rok udělat roadtrip do Německa nebo do Chorvatska.
To stejný platí pro létání. Asi není možný, abychom všichni najdenou přestali lítat (i když současná karanténa nám ukázala, že to vlastně jde). Navíc, letecká doprava není ten hlavní důvod znečištění ovzduší. Jsou to právě ty nepotřebný trička ve slevě, který se musely vyrobit někde v indickém sweatshopu (a to nemluvím o etice této výroby), materiál musel někde vyrůst (a na to se spotřebovala další spousta energie a vody), někdo to musel přes půl světa dovést a stejně se nám to za pár měsíců nošení rozpadne.
Budu proto létat tam, kde to má smysl. Pokud existuje v rámci Evropy přijatelná varianta, ráda ji využiju. Když ale cesta vlakem trvá třikrát tak dlouho a navíc je i dvakrát dražší, těžko se hledá motivace nekoupit si letenku.
Řešením dlouhých vzdáleností přes oceán nejsou ani plavby lodí. Ty jsou většinou naopak mnohem horší než letadla.
Co má tedy smysl?
Cely tohle svoje zamyšlení bych teda shrnula do několika bodů:
- Snažit se omezovat odpad v rozumné míře. Tak, abyste s tím neštvali svoje okolí, ale naopak se od vás mohlo třeba inspirovat.
- Třídit vše, co jde. Znovupoužití obalových materiálů je jedním z nejefektivnějších způsobů, jak šetřit naši planetu.
- Nakupovat jen to, co potřebuji. Ať už jde o jídlo, kterého bohužel velká spousta končí v popelnici, věci, oblečení, kosmetiku a v neposlední řadě elektroniku
- Šetřit energie. Voda, topení, pračka, mytí nádobí, rozsvícené světlo v místnosti, kde nejsem, nebo zbytečně nastartované auto. To všechno jsou místa, kde máme šanci celkem jednoduše šetřit primární zdroje.
- Přemýšlet na původem věcí a jídla. Lokální, bio, eko, vegan, fair trade. Nejsou to jen moderní pojmy, ale něco, nad čím bychom měli při každém našem nákupu přemýšlet.
- A především myslet. To je ta nejjednodušší a přitom většinou nejtěžší věc, co můžeme udělat.