Mt. Batur Sunrise trekking aneb jak jsme se vypravili na východ slunce na posvátnou sopku na Bali

Aktivní sopka Batur

Tak jako ve zbytku Indonésie, i na Bali najdeme několik sopek. A všechny jsou stále aktivní. Nejposvátnější sopkou a zároveň nejvyšší horou Bali je Mt. Agung měřící přes tři kilometry, přezdívaná hora bohů. Místní věří, že na samotném vrcholku sídlí bohové a mají proto horu ve velké úctě. Turisticky oblíbenější je Mt. Batur, sopka vysoká 1 717  metrů, která se nachází asi 40 kilometrů severně od Ubudu. Oproti Mt. Agung je výstup na tuto horu značně jednodušší, což ze sopky činní jedno z nejoblíbenějších míst na sledování východu slunce na Bali.

 

Nahoru jedině s průvodcem

Jako správní Češi jsme na sopku původně plánovali vyrazit na vlastní pěst. Jak jsme však zjistili, výstup bez průvodce je na horu zakázaný. Místní se jednak snaží předejít úrazům, které se při nočním výstupu na vrcholek můžou přihodit raz dva, především je to ale pro ně (stejně jako všechno ostatní na Bali) důležitý zdroj příjmů. Výlety na východ slunce totiž dávají práci desítkám místních lidí – od guidů, přes řidiče autobusů až po ženy, které po cestě prodávají unaveným turistům občerstvení a horký čaj.

 

Sledovat předpověď počasí se vyplatí

Objednat výlet na východ slunce na Mt. Batur lze na Bali na každém kroku, nejspolehlivější však bývá domluvit se přímo na svém ubytování. Většina hotelů je totiž domluvená s konkrétními agenturami, které výlety pořádají. My jste se domluvili s naším panem domácím, aby nám trek objednal za 500 tisíc indonéských rupií na osobu (asi 800 korun). Snažili jsme se usmlouvat skupinovou slevu, bohužel jsme ale v tomto případě neuspěli (jak jsme si ale předem zjistili, i tak to byla poměrně slušná cena).

Původně jsme měli v plánu vyrazit ve středu, nicméně předpověď hlásila déšť a zataženo. Protože jsme na vrcholku nechtěli skončit v hustých mracích bez jediného výhledu (což se nám s Tomášem mimochodem děje skoro při každém výstupu), odložili jsme výlet nakonec až na sobotu pár dní těsně před odletem. A udělali jsme dobře. Když jsme si pak při výstupu povídali se svým průvodcem Johnem, potvrdil nám, že jsme vychytali nejlepší počasí za poslední dva týdny. Ale abych nepředbíhala, zpátky do hotelu.

 

Budíček v jednu ráno a hurá na sever

Protože se na sopku chodí na východ slunce, je potřeba si přivstat. Autobus, nebo spíš minibus, nás vyzvedl o půl druhé ráno z našeho ubytování na kraji Ubudu. Pokud bychom vyjížděli z Canggu nebo z Kuty, museli bychom vstávat ještě o hodinu dřív. Po cestě jsme ve městě posbírali ještě asi dalších osm spolucestujících a vyrazili jsme na sever. Cesta k úpatí hory trvá asi hodinu, společně se zastávkami po hotelích (kde řidič musel některé turisty dokonce budit), nám cesta zabrala skoro dvě hodiny.

Kolem půl čtvrté ráno jsme zastavili v malé restauraci, kde nás čekala slibovaná snídaně. Připadali jsme si trochu jako na táboře, když vedoucí zbudí děti a vyžene je uprostřed noci na nečekaný noční výlet. Společně s dalšími asi 30 lidmi jsme dostali rozpustné kafe a pisang goreng, tedy smažený banán v těstíčku. Po 20minutové snídani jsme opět naskákali do auta a vyrazili ještě asi 4 kilometry vzdálené parkoviště pod vrcholem. V tuto chvíli jsme zjistili, že dostat se sem na vlastní pěst by asi nebyl nejlepší nápad. Na silnici, která je přes den normálně průjezdná, totiž hlídkovali policisté a pouštěli dál jen místní nebo oficiální turistické agentury. Moje rada proto zní: pokud chcete nahoru sami bez průvodce, vydejte se na sopku přes den. Na ranní výstup se bez místního guida nedostanete.

 

Nečekejte, že budete na hoře sami

Že na horu nepůjdeme sami mi bylo tak trochu jasné. Takový nával lidí jsem ale nečekala. Na parkovišti, kde nás autobus vysadil, se tísnilo dalších asi 500 lidí v hloučkách kolem turistických guidů. My jsme byli přiděleni do skupiny k průvodci, kterému jsme dali přezdívku Dlouhán John, protože jsme jeho indonéské jméno hnedka zapomněli.

Podle propozic, které jsme k výletu dostaly, nás na hoře měla čekat snídaně ve formě čerstvě uvařených vajíček v páře přímo ze sopky. Těšili jsme se na to. Vajíčka v přírodní páře jsme ještě nikdy neměli! Celá tato skvělá snídaně však vypadala tak, že jsme ještě dole na parkovišti vyfasovali předem uvařená vajíčka, toustový chleba a kousek banánu. Do ruky nám k tomu ještě strčili vodu a baterku, a tak jsme vyrazili konečně nahoru.

Náš guide Dlouhán John byl asi 22letý kluk, který, jak nám prozradil, dělá průvodce na sopku už třetím rokem. Nahoru chodí téměř každý den. Na sever ostrova se vrátil z Denpasaru, kde pracoval v jednom hotelu, protože ho nebavilo trávit čas ve městě bez rodiny a přátel. Nastěhoval se proto zpátky k hoře Batur do své rodné vesnice a stal se průvodcem, protože uměl dobře anglicky.

 

Je výstup náročný?

Nebyla jsem si jistá, co od výstupu očekávat. Při procházení blogů a zkušeností dalších cestovatelů to vypadalo, že se chystáme při nejmenším zdolat Kilimandžáro. Já bych cestu přirovnala tak k poloviční Sněžce. První půlka cesty vedla po asfaltce do mírného kopce. Procházeli jsme kolem políček, kde místní pěstují v ne příliš příznivých podmínkách zeleninu a rýži. Po asi 40minutách mírného stoupání jsme dorazili k budhistickému chrámu zasvěcenému hoře Batur. Odkud už se sopka zvedala v celé své kráse a nás čekalo dalších asi 40 minut prudkého výstupu do kopce. Tady už se tvořily doslova froty, takže si myslím, že bez lidí by se výstup dal zvládnout i rychleji. Navíc cesta už nebyla rovná, nýbrž hrbolatá, protože aktuálně jsme už stoupali po zkamenělé lávě. V návalu lidí člověk ani nepotřeboval baterku, světa bylo opravdu dost.

Kousek pod vrcholem, vedle otevřeného jícnu sopky, nás John zavedl kousek mimo hlavní cestu. Chvíli jsme se prodírali vysokou trávou a houštím, což v noci v Indonésii není úplně příjemná věc. Zachránila mě jen myšlenka, že divoká zvířata mezi tolika turisty už jistě utekla někam do klidnějších míst. John nás nakonec zavedl na vyvýšenou planinu, odkud prý bude východ slunce nejhezčí. Původně jsme zvažovali, jestli se přeci jen nepodívat až na vrcholek, nicméně při pohledu na zástup na horu jsme raději zůstali na pohodlném místě, kde byly vybudované i lavičky a stolky.

 

Dechberoucí východ slunce nad jezerem

Pak už jen zbývalo čekat a kochat se pohledem na růžové červánky nad jezerem Batur a v dálce vykukující špičku Mt. Agung. Celý východ slunce trval asi 45 minut, takže byl čas na nejrůznější fotky, videa a další nezbytnosti dnešní instagramové doby. A protože na hoře nebylo zrovna nejtepleji, byli jsme rádi, že jsme si s sebou vzali dlouhé kalhoty a mikiny.

Jakmile se slunce vyhouplo nad obzor, začalo se oteplovat a my jsme vyrazili na cestu zpět. Předtím nás ještě náš průvodce zavedl těsně k jícnu sopky, kde bylo možné sledovat stoupající páru přímo z nitra země. Jak nám John prozradil, místní sem chodí obětovat bohům. Každý rok za slavnostního ceremoniálu shodí do sopky živé zvíře, kozu nebo krávu, aby si udobřili duchy, kteří zde přebývají, a odvrátili případnou erupci.

 

Cesta domů a ospalá zastávka na kávových plantážích

Cesta dolů byla náročnější než cesta nahoru. Především proto, že za světla všechno trvá tak nějak déle a vzdálenosti se zdají větší (protože vidíte, že je to ještě sakra daleko). Navíc nás už nekonečným sestupem začínala bolet kolena a postupně se dostavovala únava z brzkého vstávání. Na parkoviště jsme asi po hodině a půl cesty a dalších 30 minut pak čekali na ostatní členy našeho minibusu.

Na programu měla být po cestě zpět ještě návštěva kávových plantáží. Protože jsme však plantáže navštívili pár dní předtím, doufali jsme, že tento bod vynecháme a budeme moci co nejdřív zamířit do postele. Jak už jsem ale zmínila, na Bali je všechno byznys, takže jsme se prohlídce plantáží a přilehlé kávové prodejny stejně nevyhnuli.

V kombinaci spánkové deprivace a bolavých noh si nicméně prohlídku neužil snad ani jeden z nás. Přetrpěli jsme proto asi 45minutovou zastávku a konečně vyrazili směr hotelu. Domů jsme dorazili kolem 10 hodiny a byli jsme už značně hladoví. Paní domácí nám však během chvilky připravila skvělý speciální bali cake a naše oblíbené bali coffee. Pak už jsme jen zamířili do postele načerpat síly na odpolední jógu, která nás čekala v místním Yoga Barn studiu.