Měsíc ve Vietnamu aneb na co mě před cestou nikdo nepřipravil

Jednou ze zemí, které jsme se rozhodli v jihovýchodní Asii navštívit, byl Vietnam. Proč? Lákalo mě poznat svět, z nějž pochází nemalá část našich spoluobyvatel v Česku. Chtěla jsem na vlastní oči vidět ty malebné scenérie zelených kopců a rýžových polí. A taky samozřejmě kvůli vietnamskýmu jídlu! Ne vždy se ale romantické představy o zemi potkají se skutečností. Tady je několik věcí, který bych si bývala přála vědět, než jsme sem jeli.

Disclaimer: Tenhle článek jsou pouze mé subjektivní dojmy z měsíce stráveného v jednom městě. Vím, že Vietnamu žije skoro sto milionů obyvatel a že situace v severním, středním a jižním Vietnamu může být naprosto odlišná.

Vietnamská doprava

Prvním, a asi nejsilnějším dojmem, který si po měsíci z Vietnamu odnáším, je místní doprava. Jestli je thajská doprava chaotická, tak ta vietnamská je naprosto šílená. Nedodržování předpisů se dá snést do chvíle, kdy lidé na silnici fungují jako nějaký ekosystém. Vzájemně na sebe reagují, pouští se a zastavují.

Ve Vietnamu ale nic takového nečekejte. Jak jsme postupně vypozorovali, na silnici tu existuje jediný pravidlo – právo silnějšího. Co si pod tím představit? Před skútrem má přednost osobní auto, před osobákem dodávka, před dodávkou náklaďák. Čím větší vozidlo máte, tím rychleji se někam dostanete.

Samostatnou kapitolou jsou pak taxikáři (který ale nejezdí zrovna ohleduplně snad nikde na světě) a nad vším tím zmatkem kralují autobusy, který se ulicemi řítí jako podobně jako Knight Bus, který vezl Harryho nočním Londýnem.

Všichni do toho navíc neustále troubí, aby dali najevo, že oni jsou ti, kdo zrovna projíždí, a ostatní se mají klidit z cesty.

Místní doprava tak nakonec ovlivnila celý náš pobyt. Plánované výlety na motorce do okolí jsme omezili jen na nejnutnější přesuny v rámci maximálně 20 kilometrů. Vím, že většina lidí do Vietnamu jede právě kvůli projížďkám krajinou, nicméně v zemi s jednou z největších nehodovostí na světě jsme upřednostnili vlastní bezpečnost před poznáváním nových míst. A vzpomínka, že moje spolužačka se loni zabila na silnici právě během dovolené ve Vietnamu, mi na chuti trávit na silnici víc času, než bylo nezbytný, opravdu nepřidala.

Veřejný prostor

Je Vietnam špinavý? Je. Jasně, jsme v jihovýchodní Asii, co jinýho bych měla čekat? Nicméně oproti Thajsku, z něhož jsme do Vietnamu přijeli, nebo proti Bali, kam jsme se přesunuli následně, je na tom tahle země podle mě mnohem hůř.

Vietnam je socialistická republika s vládou jedné strany, což ovlivňuje i celé město. Veřejný prostor zde totiž neexistuje. Podobně jako za socialismu v Česku (který jsem sice díky bohu nezažila, ale znám z vyprávění, filmů i dějepisu) si tu lidé venku na ulici hledí svého, což se projevuje například tím, že jim nevadí odhodit odpadky na zem, nebo zaskládat chodníky motorkama tak, že zde prakticky není možný chodit pěšky.

Svérázné vietnamské stolování

Samostatnou kapitolou je pak vietnamský způsob stolování.

Zaprvý, ve většině restaurací a street foodů najdete stolečky a židličky, které vypadají jako pro děti. Přestože jsou Vietnamci o poznání menší než Evropani, i oni se u jídla krčí téměř u země. Odkud tato tradice pochází, nebo proč tomu tak je, jsem nevyzkoumala.

Zadruhý, když skončí vietnamský oběd/ večeře/jakýkoliv jídlo, vypadá to kolem stolu jako po pořádné páteční párty. Všude se válí flašky od piva (jo, Vietnamci pijou rádi pivo), zbytky jídla, špinavé ubrousky a případně i ohlodané kosti. A to před chvíli u stolu mohla sedět skupinka seriózních pánů v košili, kteří si odskočili na pracovní oběd.

Ve Vietnamu pod každým stolem najdete vlastní odpadkový koš. Za mě super nápad. Jenže mám pocit, že to místní moc nevyužívají a odpadky místo do koše hážou všude kolem. Místní street food jsem tak neužívala tolik, jako pouliční stravování v Thajsku.

Málo úsměvů a Big Brother

Poslední věcí, kterou jsem před příjezdem nečekala, je místní zdrženlivost, možná i místy nevraživost k cizincům.

Já se jim ale popravdě nedivím. Žije tu totiž ještě generace, která na vlastní kůži zažila válku ve Vietnamu. A přiznejme si to. Usmívat se na bělochy, kteří mluví anglicky, když si pamatujete, jak vám Američané odstřelovali domy, zabíjeli příbuzné a vypalovali vesnice, není asi úplně jednoduchý.

Kromě toho, že jsem se tady teda necítila vždy vítaná, mě zarazilo, kolik „pravidel“ tu musí člověk dodržovat.

Jen pro představu: Hned první den jsme skončili na policii, protože nám odtáhli skútr, který jsme nechali na místě, které bylo označené jako parkoviště. Když jedete nakoupit do většího obchodu, většinou musíte projet kolem hlídače parkoviště, který vám dá kartičku s číslem (přestože parkování je zadarmo), a při výjezdu ji druhému vrátíte. Do obchodu vás nepustí s baťohama na zádech a musíte si je schovat do skříňky. Na pláži se nesmíte koupat, kde chcete, ale pouze na vyznačeném místě. A seznam by mohl pokračovat.

Na všechny tyhle případné přestupky dohlíží desítky místních v polovojenských uniformách. Trochu jsem měla pocit, že jsme se ocitli v době Velkého Bratra před nástupem digitalizace. Nebo že jsem se v čase vrátila do mladých let našich rodičů. A obří budovatelské billboardy podél silnice tomu dojmu jen přidaly.

Líbilo se mi ve Vietnamu? Míň, než jsem si vysnila. Asi jsem měla přehnaný očekávání. Zatím nemám v plánu se sem v nejbližší době vracet, ale pokud bych této zemi chtěla dát druhou šanci, rozhodně to nebude nikde ve městě. Věřím, že příroda a vietnamský venkov rozhodně stojí za návštěvu.