Půl roku bez domova aneb život digitálního nomáda

Bře 18, 2019 | Ze života

Sedím ve vlaku, notebook na kolenách, v uších už stokrát přehranej Spotify playlist. Jedu domů? Ne. Nebo možná jo, záleží, co si kdo představí pod slovem domov. Já ten fyzický, s vlastní postelí, s oblíbeným povlečením a kupou špinavýho prádla, která čeká na vyprání, nemám už několik měsíců. Od září totiž bydlíme na cestě.

Dřív se slovem nomádi označovali kočovní lidé, kteří se přesouvali po světě za obživou. My teď děláme něco podobného, jen ten zdroj obživy (zaměstnání, práce, povolání, nebo jakkoliv to chceme nazývat), cestuje s námi. Pracujeme totiž online. Nepotřebujeme kancelář ani vlastní židli. Stačí nám stůl, gauč, sedadlo ve vlaku (nebo cokoliv tomu podobného) a připojení k internetu. Život na cestách má své nesporné výhody, ale taky zápory. Tady je pár postřehů, z mého dosavadního života digitálního nomáda.

 

No house, no worries

Na první pohled by se mohlo zdát, že život bez vlastního bydlení je mnohem jednodušší. Kdo umyje koupelnu? Vyskládá myčku? Opraví tu už půlroku nefunkční žárovku? Spousta těchto starostí opravdu odpadá, nicméně některé naopak přibývají.

Například vyprat prádlo je potřeba i na cestě, a bez vlastní pračky je to mnohem složitější. Ve větších městech se dají využít veřejné prádelny (takové ty co znáte z amerických seriálů), což je celkem pohodlné řešení, ale za každou várku prádla musíte platit. Druhým je pak najít si ubytování, které bude mít i možnost použít pračku (při hledání přes AirBnB se dá toto kritérium použít při filtrování výsledků). My zatím využíváme obě možnosti, ale v každém případě, je tohle starost, kterou by člověk ve vlastním bytě nemusel řešit.

Těchto praktických problémů se s životem bez vlastního bydlení pojí více. Třeba neustále hledání „nového domova“. Ale to je zase na jiný článek.

 

Nabal míň, použij ještě méně

Co si vzít s sebou? Bude se mi hodit tenhle svetr? A co když budu potřebovat zrovna tyhle šaty? Vyhnout se overpackingu je při cestování jednou z největších výzev. A pro holky obzvlášť. Ať už je ale člověk doma nebo na cestě, stejně vždycky nosí těch pár nejoblíbenějších kousků, a zbytku se ani nedotkne. To stejné platí pro boty a kosmetiku. Před stěhováním jsem dala pryč půlku šatníku a postupně se zbavuju dalších věcí. Mě leží zbytečně v krabici a někomu dalšímu by mohly udělat radost.

Podobně je to pak s dalšími věcmi, které člověk „nutně“ potřebuje k životu.  Knížky, oblíbený hrneček nebo třeba mocca konvička na kávu. A pokud cestujeme autem, svádí to k tomu, vzít si s sebou opravdu všechno. V tomto jsou pak výhodné dlouhé cesty, kde vám letecká společnost jasně omezí množství věcí, které si můžete s sebou vzít. Do jihovýchodní Asie jsme si tak museli vystačit s jedním odbaveným kufrem a jedním příručákem. A stejně mám pocit, že jsem si toho vzala zbytečně moc.

 

Doma je tam, kde jsou tví blízcí

Když jsem se odstěhovala od rodičů, měla jsem problém s tím, čemu říkat doma. Místu, kde jsem se narodila a pojí se k němu všechny mé vzpomínky z dětství? Nebo bytu, kam jsem si nyní nastěhovala všechny své věci a je jen na mě, co je v ledničce a na kolik stupňů si pustím topení? Nakonec to dopadlo tak, že jsem doma nazývala obě místa a jen jsem vždy upřesnila lokaci.

Když jsme se vydali na cesty, moc se toho tedy nezměnilo. Když někde zakotvíme na delší dobu, začnu tomu místo říkat doma. Stejně tak ale jedu domů, když jedu na svátky k rodičům. Když jsme se vrátili po delší době do Česka, uvědomila jsem si, že domovem nazývám především Brno. Město Brno. Protože tady najdu nejen rodiče, sestru, dědečky a babičku, ale taky svoje kamarády a známé.

 

Život mimo zajeté koleje

Když je člověk doma (a je jedno, jaký domov máme na mysli), dostane se po chvíli do určitého limba. Vše je stále stejné: stejná cesta do práce, stejní lidé v šalině, stejná rána v kolonách a stejné billboardy u silnice. A člověk přestane všechny ty věci kolem sebe vnímat. Rutina a stabilita jsou v určitých věcech super, dovolí nám totiž soustředit se na vytyčené cíle. Udělat zkoušku, vybojovat si vyšší plat, začít konečně chodit pravidelně na hodiny jógy.

Pak je tu ale druhá stránka. Rutina nám omezí pohled. Díváme se totiž na věci ze stále stejné perspektivy. Je tak mnohem těžší uvědomit si, jestli opravdu děláme to, co nás baví a naplňuje. A že cesta, která nám tak nějak byla doporučená, nemusí vždycky být ta nejlepší.

Na cestování není nejvíce obohacující, že vidíme, jak přemýšlejí a jednají lidé na jiných místech. Ale především to, že se můžeme na svůj život podívat z odstupu a přehodnotit tak své cíle a priority.